Milí čtenáři a čtenářky, v úterý 24. května proběhl v pražském Paláci Akropolis speciální večer, během něhož se oslavily páté narozeniny musicserveru. Jelikož se chceme o zážitky podělit i s těmi, kteří na koncertě nebyli, přichystali jsme pro vás jednak bohatou fotogalerii (na konci tohoto článku), jednak reportáž. Působilo by dozajista nepřesvědčivě, kdyby večer vychvaloval někdo ze kmenových redaktorů musicserveru, a tak jsme požádali kolegu Lukáše Brzáka z časopisu Velo, aby se na tu taškařici podíval svým veskrze laickým pohledem.

Pět let v lidském životě. Schválně se sami zamyslete, co jste před půl dekádou dělali a co vše se za ten čas změnilo. Já například skoro vystudoval vysokou školu. Když se řekne "jen tak" pět let, nezdá se to mnoho, ale v náhledu do vlastních zkušeností je do předlouhá doba. Stejně tak je to předlouhá doba pro musicserver. Vždyť to znamená tisíce článků, recenzí a novinek. Statisíce přístupů na jejich trojité w a miliony sekund spokojenosti (jak tvůrců nad dobře vykonanou prací, tak hlavně čtenářů nad recenzemi stříbrných disků či koncertů, které také navštívili či kam bohužel nemohli dorazit). A z tohoto úhlu pohledu si těch pět let prostě pořádnou oslavu zasloužilo.

Že byla oslava opravdu kvalitní, dokazují jména, která v Akropoli vystoupila - Southpaw, Priessnitz, Meky Žbirka, Tata Bojs a Monkey Business. Bohužel jinak po všech stránkách vynikající prostor žižkovského paláce s sebou nese i podstatné omezení: Nutnost končit přesně s úderem desáté hodiny večerní. Začít proto bylo třeba již v půl sedmé, kvůli čemuž jsem přišel později a neslyšel a neviděl Southpaw. Dle ohlasů však publikum kvalitně přeladili na akustickou strunu, která přeci jenom dává zaběhlému podání písní jiný podtext. Mezitím se také prostor pod pódiem slušně zalidňoval. Přes upoutávky v rádiu Expres či ve Fanu nebyl úplně plný dům jako na jiných koncertech, ale tak akorát plno, aby každý měl kolem sebe ideální prostor na tancování, juchání nebo prosté poklepávání si nohou do rytmu.

Ihned po mém příchodu mě však zarazila jedna věc, která se prolínala celou akcí. Skoro nulová propagace jubilanta. Sice jsem dostal u vchodu tužku s logem, ale to bylo vše. Žádné bannery, tabule s odkazy na tento web, proslovy během střídání účinkujících, prostě nic. Jsou dva extrémy, jak pojmout takovouto oslavu. Jako neustálou reklamní masáž, což tvůrci asi rozhodně nechtěli, a druhý protipól, je ticho po pěšině. I když za ně v tomto případě mluvila hudba, ticha moc nebylo. Možná to tak je správně a ladilo to k unplugged podání, ale mně osobně alespoň jedno logo na pódiu, pověšená trička na ochozech balkónu, klidně i vtipné vsuvky o tom, proč tam vlastně všichni jsou, čeho dosáhli, co chtějí dělat a sborové "Happy Birthday" na konci prostě chybělo. Takto nebyl potenciál akce úplně využit.

Zpátky však od chybek k tomu hlavnímu, k muzice. Jako třetí nastoupil Meky Žbirka a ukázal, že je to opravdový "entertainer". Jak duch večera velel, jen s elektrickou španělkou, druhým kytaristou a klávesákem rozjel show, při níž zpívalo nejvíce hrdel a tleskalo nejvíce rukou. Bohužel, pořadí písniček ani jejich přesné názvy některých si nepamatuji (ještě jsem tehdy nevěděl, že o večeru budu psát), ale z průřezu nejznámějších songů své kariéry, jež předvedl, mně jich přesto několik uvízlo v hlavě. Třeba "Biely kvet", předlistopadový hit, který téměř všichni celý procítěně odzpívali. Na jeho konci už chyběla jen správně intonačně provedená věta, ostatně jak to uměl jen Meky: "Pozeráte se na 'Rythmik'." Svou osudovou spřízněnost s Beatles naznačil také lidmi mohutně odzpívaný refrén z legendární "Hey Jude". Přítomnost, či spíše nedávnou minulost evokovala hitovka "Čo bolí, to prebolí", pro jejíž provedení si na pódium pozval zpěvačku Marthu. Po celý svůj blok a několik přídavků perfektně pracoval s publikem a bylo vidět, že prostě umí. Ostatně řekl bych, že kupodivu právě s ním, jakožto třetí svíčkou dortu/večera, se všichni v sále nejvíce bavili.

Pokračování v podobě Tata Bojs přineslo kupodivu zklidnění. Mardoša neskákal, ale oba i s Milanem Caisem si užili komornější, ale i tak elektrizující verze akustického vystupování. V menu byly skladby z "Nanoalba" a záměrně ty pomalejší z nich, kde "kytara tklivě šklela" a zpěv vyprávěl. Oproti Žbirkovi, což byla klasická One Man Show, mi Tatáči mnohem více připomínali unplugged koncerty MTV, které ne náhodou byly často brány jako nej vystoupení daných kapel. Bylo to jiné, ale moc pěkné. Zvláště, když přišly na řadu dramatičtější části, ve kterých se zhmotnělá hudba opravdu valila jako tsunami. Je jen škoda, že kromě dvojhlasé exkurze do doby, kdy oběma bylo devět let, mohl být intenzivnější výlet do jiných alb.

Zlatým hřebem večera a poslední svíčkou ke sfouknutí byli Monkey Business. Oproti ostatním déle zvučili a nepředvedli klasickou akusticku, ale jen okleštěnou koncertní. Hráli zkrátka bez kytary. Nevím, zda jejich funky je vůbec převedení na unplugged možné, ale rozhodně jsem na to byl zvědav. To bylo první zklamání. Druhé pak přišlo s výběrem písní. Z hitů, jež na konci večera měly vybláznit lidi, a být tak tečkou za oslavou, zazněl jen "Slim Jim" od klonu Sexy Dancers. MBs možná uškodilo, že byli poslední kapelou a času na pódiu měli nakonec skoro nejméně. Možná si to nejlepší schovávali na závěr. Ale to jsou jen mé dohady. I tak předvedli parádní muzikantský výkon. Oděni do slušivých saténových oblečků různých barev vyzpívávali Matěj Ruppert a Tonya Graves hlasové kreace slyšitelné jen a jen z jejich úst, to vše za šlapajícího rytmického doprovodu. Když jsem byl před lety na jejich v pořadí čtvrtém koncertě, užívali si ho podobně.

Poslední tóny dozněly a sál se rozsvítil. Oslava byla za námi. Byla příjemná, lidi se bavili. Ne všichni sice hráli vysloveně akusticky, nebylo narváno hlava na hlavě, nepropagoval se musicserver, ale bylo tak nějak dobře. A když se na pódiu nespojili účinkující do vícehlasého "Happy Birthday", dělám to alespoň skřípavým hlasem já v soukromí: "Happy Birthday To You, Happy Birthday To You..."

FOTOGALERIE

Southpaw

Priessnitz

Meky Žbirka

Tata Bojs

Monkey Business