Od roku 1997, kdy se mi dostalo do ruky album "One Second", jsou toužil po tom vidět Paradise Lost naživo. I když v Česku od té doby hráli několikrát, nepoštěstilo se mi s nimi setkat. Až v neděli 22. května, kdy zavítali do pražského Abatonu. Libeňský prostor (klub to opravdu není) jim přichystal vcelku milé přivítání, neboť uvnitř průmyslové zástavby na ně čekalo několik stovek natěšených fandů. Přišlo jich tak akorát, takže pokud člověk zrovna neskákal v kotli, nebylo třeba se lepit na více či méně upocené kolemstojící a dalo se i docela dobře dýchat. Zvuk - a že se o Abatonu říkají různé věci - nebyl úplně marný, ačkoli speciálně v závěru místy jako by mizel vokál Nicka Holmese. Ale kdoví, jak to bylo, tou dobou jsem stál pod pravým reprákem, proto by nebyl žádný div, kdyby se mi to všechno jenom zdálo.

Show začínala oficiálně už v sedm hodin, protože místo jedné předkapely byly tentokrát tři. Bohužel, ani moravské doomaře Sad Harmony, kteří by měli co nevidět vydávat novou desku, ani americké metalové divadelníky Society 1 jsem kvůli pozdnímu příjezdu nestihl. Od druhých jmenovaných jsem dostal při odchodu aspoň reklamní letáček, tím moje setkání s nimi skončilo. Viděl jsem ale set izraelských Orphaned Land, který se mimořádně vydařil. Přítomní reagovali na jejich "civilizovaný" death metal spontánně a přímo pod pódiem se už v polovině vystoupení utvořil hopsající hlouček, jenž postupně strhával i další jedince. Když z bible vycházející rockeři spustili hymnickou "Norra Al Norra" z poslední desky "Mabool", strhla se bouře jak na jevišti, tak před ním. Inu, role předkapely se zhostili Orphaned Land lépe než se ctí.

Britští Paradise Lost přijeli do České republiky už poněkolikáté. Až nyní se ale po delší době dočkali regulérního koncertu, na němž by mohli v plné záři reflektorů ukázat, co všechno dokážou. Samozřejmě, že hlavní náplní abatonského dýchánku byl materiál z aktuální bezejmenné desky. Když v deset hodin vběhli tito kytaroví melodici před fanoušky, nebylo třeba žádných slov, stačily úvodní tóny a každý poznal, že otevírakem bude "Don't Belong". Tato ve studiovém originále vcelku klidná, melancholická píseň dostala živě přeci jen ostřejší nádech, jako ostatně většina pecek, jež ten večer zazněly. Paradise Lost jsou si evidentně velmi dobře vědomi, které jejich kousky nejspolehlivěji zabírají, takže prostor dostaly hlavně ty skladby, které zdobí fantastická rytmika a neméně podmanivé refrény ("Grey", "Redshift", "Forever After" z novinky, ze starších "Symbol Of Life", "Erased" nebo "One Second").

Jenže dobrá muzika a dobrá atmosféra neudělají skvělý koncert samy o sobě, musí se o to přičinit jak publikum, tak muzikanti. A tady bych viděl hlavní nedostatek koncertu. Frontmanem a hvězdou, k níž se strhává automaticky pozornost lidí, by měl být zpěvák Nick Holmes, ale jeho chladný, rutinní výstup až příliš čpěl řemeslem, skoro bych řekl, že chyběla trocha té profesionální přetvářky. V závěru vystoupení nepokrytě prchal do backgroundu kdykoli, kdy měl mít delší prostoj, a jeho komunikace s davem se omezila na "Thank You, Prague!". Možná ho tolik rozčílil mladík s digitální videokamerou, který koncert v rozporu s cedulemi "Zákaz pořizování audiovizuálních záznamů" nahrával. Těžko říct. Naštěstí Holmesovu roli částečně zastoupil kytarista Aaron Aedy: Celých devadesát minut makal jako stroj, pařil, děkoval, usmíval se a vedle unylého dua Holmes - basák Steve Edmondson působil jako hotový gejzír energie. Koncert to tedy byl dobrý, po hudební stránce lze Paradise Lost vytknout asi nemnoho, ale pocitově to bylo až příliš chladné. Jenže ty jejich příjemné písničky za to stejně stály. Tak jim to člověk snad i promine, ne?

Playlist: Don't Belong, Grey, Erased, Redshift, Mystify, So Much Is Lost, Symbol Of Life, Hallowed Land, Accept The Pain, No Celebration, All You Leave Behind, As I Die, Shine, Enchantment, Close You Eyes, One Second / Přídavek: Forever After, Over The Madness, Last Time

Paradise Lost, Orphaned Land, Society 1, Sad Harmony, Abaton, Praha, 22.5.2005

Autor je redaktorem iDNES.