Počet finalistů nám valem ubývá, jenže ono ubývá i hlasů. Zatímco v loňském ročníku se touto dobou smsky počítaly už v milionech, minulé kolo kleslo pod trapnou hranici dvě stě tisíc. I proto různě padají otázky, jestli nebyli loňští finalisté lepší než ti letošní. Moje odpověď nebude jednoznačná: ano i ne. Loňská desítka byla velice různorodá, každý z nich představoval úplně něco jiného a hlavně se většina z nich přímo před očima vyvíjela. U té letošní to zpočátku vypadalo obdobně, bohužel ti, co dělali druhou sérii různorodou, záhy vypadli a zbyly už jen velice podobné typy. Navíc většina z nich jsou už dospělí lidé, kteří mají za sebou hudební kariéru a tudíž se nemají kam vyvíjet. Ze SuperStar se tak stává periodicky se opakující koncert na různá témata, a celá soutěž tak naprosto ztrácí své původní kouzlo.

Toto kolo Česko hledá SuperStar přineslo některé "novinky", které jsme již nějaký čas "postrádali". Každý finalista musel zazpívat hned dvě písničky s tím, že jedna z nich musí být česká. Jako téma byl zvolen zajímavější hudební žánr - rockové skladby, které byly pro většinu diváků daleko více atraktivnější, než kola předchozí.

Zraněními protnutý a nemocí pokoušený se objevil na pódiu jako první Michal Hudček, jenž si vybral "To Be With You" od skupiny Mr. Big a na kterém bylo vidět, jak moc chce ukázat právě v tomto tématu, co v něm vlastně je. Bohužel ta židle, na které seděl, ho svazovala. Po dlouhé době, ne-li snad poprvé, jsem slyšel Michala Hudčeka zpívat lehce falešně. Zvláštně působila i snaha zazpívat několik hlasů najednou. Co se nepovedlo u první písničky, zdařilo se u té druhé. "Zejtra mám" od Ready Kirken mu výborně sedla a Michal Hudček se do ní opřel přesně, jak bych předpokládal. Moc jsem nepochopil výtky poroty, ale za sebe musím napsat, že tato druhá písnička v jeho podání se mi vážně líbila.

Gabriela Al Dhábba si vzala v prvním kole na paškál jeden z největších českých hitů devadesátých let - "Nebe" od Anny K. O intonačních chybách už nemá smysl u Gáby vůbec psát. Jenže ji najednou zradila i její nejsilnější zbraň - projev. Písničku si posadilo hodně nízko a já si nemohu pomoct, ale takhle drsné podání, které předvedla Al Dhábba, mě u srdce vůbec nevzalo. K Anně K se nepřiblížila ani na sto honů, a to podobné lze napsat i o Alanah Myles, jejíž legendární "Black Velvet" zpívala v druhé půlce večera. Tu si položila pro změnu hodně vysoko, což by ale nebylo to nejhorší. Zatímco v předešlých výkonech jenom špatně intonovala, v "Black Velvet" už zpívala téměř v osmdesáti procentech písničky falešně, což už tahalo za uši i moji hudebně nevzdělanou spolubydlící. Ještěže ji vždy vychválí alespoň ta porota, jinak bychom ve finále už neměli žádnou dámu.

Gába měla ale tentokrát kliku, že byl ve hře ještě daleko větší tragéd - Ali Amiri. Ten se v původně skvělé "Don't Cry" od Guns 'n' Roses mistrně vyhýbal výškám, ale co bylo daleko více podstatné, asi většině musel v tomto songu chybět o dost drsnější projev, který snad Ali ani v životě mít nemůže. Nicméně by se dalo říct, že v intencích Aliho hlasu to nebylo až tak špatné. Ona tragédie přišla s druhou "1970" od Chinaski. Amiri sice bojoval, seč mohl, ale zkrátka tohle bylo úplně a zcela mimo. Čeština, o které snad ani nemá smysl psát, výkon na pokraji parodie a kritika porotců, kteří se ve finále až na jednu výjimku shodli na jeho jméně, to vše poslalo Aliho zcela po právu zpět na lékařskou fakultu.

Vlasta Horváth hodně zariskoval výběrem první písničky, když se rozhodl zpívat "Zemi vzdálenou" od BSP. Asi mi bude málokdo oponovat, že Kamil Střihavka je společně s Danem Bártou naším nejlepším zpěvákem. I když Vlasta své pěvecké kvality má, k těmto zmiňovaným zpěvákům se alespoň zatím neblíží. Tím je v podstatě dané i hodnocení Vlasty v prvním kole, čímž nechci rozhodně říct, že by to bylo špatné, zkrátka to prostě nebylo ono. Upřít nemohu Horváthovi ale velkou snahu, která bohužel na konci vyústila do několika falešných tónů. Nevím, jestli nemám nějakou špatnou televizi, ale v počátku (cca 10 sekund) druhé "Final Countdown" od Europe jsem měl pocit, že Vlasta zpívá úplně jinou písničku, pak se ale skvěle chytil a dozpíval ji ve vskutku excelentním podání. I když zase mám jedno ale. Vlata Horváth má sice nejvýše položený hlas ze snad všech zbylých finalistů, nicméně když přejde do vyšších poloh, začíná mě jeho hlas tahat za uši. Moc se mi líbilo jeho hodnocení od Michala Horáčka po první písničce, které přesně vystihlo, co si myslím o něm já. Je univerzálním zpěvákem, ale zatím jsem neslyšel, že by v něčem vysloveně vynikl.

Pokud někomu rock seděl každým coulem, byl to bezesporu Petr Bende. Už v první "In The Shadows" předvedl výborný výkon, kterému jsem snad neměl co vytknout. Bylo v tom vše, co tam mělo být, včetně nasazení, jisté dávky drsnosti i oné hojně zmiňované naléhavosti. Druhou hodně krátkou písničku od Alice "Ani náhodou" zazpíval Bende taky velice solidně a utvrdil všechny ve faktu, že toto je právě jeho parketa, že toto je jeho styl, proto jsem vůbec nepochopil výroky Ondřeje Soukupa, který ho svými slovy neprávem shazoval.

Výsledek tohoto kola byl nasnadě snad již před jeho začátkem. Všem muselo být jasné, že rock není stylem pro Aliho Amiriho. Abych se přiznal, na konci mi bylo i trošku líto, i přes všechny kritiky, které jsem zpočátku snesl na jeho hlavu, že nakonec vypadl právě Ali. On byl poslední v soutěži, na kterém jsem viděl jakýsi vývoj a který alespoň nějak vybočoval z řady. Mé pořadí tohoto kola je následující. První Petr Bende, druhý Vlasta Horváth, třetí Michal Hudček, čtvrtá Gabriela Al Dhábba a zcela s přehledem poslední Ali Amiri. Příští kolo nás čekají hity současnosti a trošku se hrozím, co dramaturgie finalistům nabídne.