Téměř každý, kdo se někdy zaposlouchal do hudby System Of A Down, shledal ji originální. Minimálně v kontextu mainstreamového rocku a metalu jsou původem zakavkazští šílenci naprosto výjimeční a právem obdivovaní. V žádném z úhlů, kterými lze na muziku nahlížet, totiž neulpívají na povrchu. Pečlivě budují atmosféru míšením punku s hardcorem, trash-metalem a zároveň rodným folklórem. Právě tu lidovou vrstvu na "Mezmerize" doplnila elektronika, čímž SOAD nahlédli do komnaty, kterou dosud neotevřeli. Ochotou vykročit vpřed dokázali, že statusu ikon si užívají zaslouženě, protože co nová deska, to krok vpřed. A zatím vždycky správným směrem.

"Mezmerize" je svým způsobem nejodvážnější kousek, který dosud vydali. Jestliže na bezejmenném debutu se zaměřili především na výbušnost rytmiky a politické výpady, skrze "Toxicity" už promlouvali, řekněme, smířlivějším tónem, co se hudby týče. Vedle útočné energie se tu a tam vyklubala shrbená melodie, která se opírala o žánrové přesahy. Jenže "Mezmerize" je dokladem toho, že se SOAD cítí jistí v kramflecích. Vědí, že jak firma, tak fanoušci jim všechno sežerou i s navijákem. Jedna jediná píseň totiž nemá pevnou strukturu a odhadnutelný průběh, je třeba akceptovat přelétavost kapely a její naprosté odmítnutí stereotypu.

Všechno zahájí akustické intro, které navodí pacifistickou atmosféru, protibushovskou náladu. Je to jakýsi odrazový můstek ke zběsilému singlu "B.Y.O.B.", v němž antimilitarismus a dočasné levičáctví Systemů dojdou svého naplnění. Skladba začíná jako punk, přejde v hardcore, v refrénu se ozve takřka idylická melodie. Naopak válku liberálů proti regulátorům vyhlásí pecka "Cigaro". V "Radio/Video" si zase ostří hoši vezmou na paškál sami sebe, respektive mediální hvězdy a takzvané celebrity - v sarkastickém ska-metalu pálí Serj Tankian výkřiky od boku jako Billy The Kid olověné pozdravy a posluchači nezbude než ze sebe nechat dělat cedník. Jen to nejvyšší hodnocení zaslouží ale trojice písní z druhé poloviny "Mezmerize": Jsou to "Violent Pornography" a závěrečné duo "Old School Hollywood" a "Lost In Hollywood". První zmíněná především kvůli tanečnímu potenciálu a využití keyboardů, čímž se SOAD naroubováním na metalový základ podařilo vybudovat svéráznou elektrorockovou parafrázi zkratkovitosti reality. V posledních hollywoodských kouscích (jednom takřka folkovém a druhém explozivním) SOAD odkazují k předešlému albu "Toxicity" a ostré kritice povrchnosti, která Los Angeles obklopuje.

Ono to působí jako bezbřehá adorace "Mezmerize", ale jiná cesta není. Třetí regulérní deska Darona Malakiana, Serje Tankiana, Shava Odadjiana a Johna Dolmayana je když ne revolučním kouskem, tak přinejmenším jedním z nejzásadnějších děl, jaká se v posledních letech na metalové scéně objevila. Nejenom, že to je nejlepší deska, jakou dosud SOAD natočili, ale je to odvážná, propracovaná, nápaditá, angažovaná a po všech čertech skvělá nahrávka. To se musí slyšet a nejlépe i vidět. Nezbývá než se těšit na podzim, kdy by mělo vyjít plánované volné pokračování pod jménem "Hypnotize". A očekávání jsou opět obrovská.