Kolega Kocábek se v recenzi předchozího alba skupiny Dún An Doras "Sweet&Sour" pro mě trochu nepochopitelně řečnicky táže, kde se v Česku bere obliba tzv. keltské hudby. I když to někteří s těmi kořeny přehánějí (vlivů formujících místní geny bylo mnohem víc) a i když móda dělá taky svoje, je myslím neoddiskutovatelný historický fakt, že zde nějakou dobu Keltové žili a svůj otisk zde zanechali. A tak není na místě překvapení nad tím, že dost lidí tady oslovuje hudba pocházející z Bretaně, Galicie, Skotska a hlavně Irska neboli souhrnně, a tím pádem trochu nepřesně, keltská hudba. Co přesně máme, nebo nemáme společného (osobně jsem se v Irsku cítil dost doma), nechme na specialistech, teď se podíváme "jen" na tu muziku.

V ní nejsou Dún An Doras začátečníci, nové album "Rua" je už jejich třetím. A to její členové nehrají jen v ní, mají zálety do podobných bretaňských vod (Cabelique) nebo i do vod více odlišných - bulharských nebo španělských (Draga Banda). Samotní Dún An Doras začínali jako mezinárodní uskupení založené expaty zde v Praze, postupně ale cizí zdroje nahradili místní hráči, kteří zde vyrostli. Jediným, kdo zůstal po zásadních změnách v sestavě, je zpěvačka Káťa García. Přechozí album "Sweet&Sour" nahráli ještě se zakladatelem René Starhonem, ale nové album "Rua" už je plně "české".

Oproti předchozímu albu nedošlo k zásadním posunům (včetně střídmého vkusného obalu), což znamená, že lze souhlasit s klady i zápory uvedené kolegou. Střídají se irské tradicionály s vlastními skladbami, přičemž poznat rozdíl mezi nimi je věc pro experty. Tak jako v rodném Irsku dojde na jímavé, klidné a zpívané skladby, kde vyniknou kvality zpěvačky Káti Garcíi - jak jazykově, tak vokálně zvládá nerodný styl výborně. Většinou pomalejší zpívané skladby jsou prostřídány instrumentálními reely a jigy, někdy v pravý čas typicky irskými "vypalovačkami" k tanci. V nich se mohou blýsknout spoluhráči Garcíi, nicméně housle a flétna jsou natolik určující, že si nějakých stylových úkroků stranou v první chvíli nevšimnete.

Na webových stránkách je kromě zajímavých komentářů ke vzniku skladeb uvedeno, že "rua" znamená v irštině "červený", ale také "dravý", a že přesně takové je nové album. Přes skočnost některých skladeb tomu tak není, dravost není vlastností Dún An Doras. Poctivost, hráčská a pěvecká zručnost určitě. Ale s tím ruku v ruce už kolegou zpochybňovaná opatrnost a sázka na jistotu. Přes různé malé jazzové náznaky jde o tak keltskou hudbu se vším všudy, že nelze obdivně neocenit autentičnost a zároveň kvůli ní mít zásadní otázku: Proč chodit k výborným kovaříčkům, když existuje tolik výborných a ještě autentičtějších kovářů? Kvůli dostupnosti téhle hudby na koncertech tady to beru, ale stejně trochu pochybuji o smyslu vydávat ji na deskách. Ačkoliv jsou Dún An Doras hodně dobří a v drobnostech se keltského světa úplně nedrží (občas kytara, basa, tabla, perkuse), pořád jsou až příliš zaměnitelní s originálem. A ten je navíc hodně stejný sám o sobě. Tak nevím, asi jsem přece jen málo Kelt.