Pochybovači o smyslu hrát či nehrát v novém tisíciletí r'n'r, stejně tak jako všichni trendoví elitáři ztratili devátého května v Roxy půdu pod nohama. Do Prahy totiž zavítali Blues Explosion (v hudbě prý demokracie nefunguje, ale u BX nedávno z názvu zmizelo jméno lídra Jona Spencera). Newyorské trio, které je ztělesněním všeho, co mě vždy k rocku, nebo chcete-li k modernímu městskému blues, táhlo, spustilo svůj rajcovně špinavý humbuk s drobným zpožděním a nepřestalo, dokud asi po půldruhé hodině všem nehrála v uších ona kakofonní symfonie, o které víte, že vás v nejlepším případě opustí až někdy nad ránem. Zpočátku chvíli trvalo, než se zvuk usadil, ale pak už nám hoši servírovali jeden syrový flák za druhým. Pauzy mezi písněmi se buď' vůbec nekonaly a do zpětných vazeb se hned spouštěly další porce kytarových kil nebo se pánové ve svém řinčení jen na chvíli zastavili, aby nám Jon Spencer hlasem posazeným někde na pomezí cirkusového vyvolávače a nadrženého kozla oznámil: "Ladies and gentleman, this is the bluuuees explosion from NYC... baby!" A pak v průběhu všech těch suverénních nátěrů ještě znovu a znovu s chutí ržál: "Bejbééé!!!"

Fascinující je, jak si BX vystačí jen se dvěma kytarami (Judah Bauer a Spencer) a bicí soupravou (tu válcuje obtloustlý Russel Simins), a přesto zní tak ohromně. Ústřední pravidlo: BX nemají setlist. Tudíž pídění se po tom, co přesně v Roxy zaznělo, nechám pro šťouraly. Mohou se sice prohrabat fanouškovským fórem, stejně ale zůstanou nespokojeni. Mezi písněmi (někdy spíš přitažlivými vyřvávačkami) se BX pustili čas od času do ulítlého jamování nebo se některá povědomá melodická linka jen ukázala v dálce a zase zmizela. Jistěže se hrálo z poslední desky. "Spoiled" se obešla bez Trickyho ex-múzy Martiny Topley-Bird, když se jejího partu s naprostou samozřejmostí zhostil Judah Bauer a stejně tak úspěšně nahradil Chucka D v epesní "Hot Gossip". Zdálo se mi ale, že si přítomné diváctvo album "Damage" (podle mého vedle "Acme" snad nepovedenější nahrávku BX) zatím moc nezažilo. Skutečné nadšení v publiku vyvolávaly hlavně skladby z předposledního alba "Plastic Fang". Například "Sweet'N'Sour" byla tak našponovaná energií, až Spencer místy vypadal, že skutečně exploduje. A to se v průběhu vskutku živelného vystoupení opakovalo nesčetněkrát.

Není mnoho těch, kteří při hraní ze svých úst chrlí chuchvalce pěny (kdo ale vyjma koňů víc než právě Spencer?) a vypadají při tom elegantně. A to teď nemám na mysli jeho slušivě střižený oblek. Vím, že to sem moc nepatří, ale zajímalo by mě, jak Spencera vnímaly slečny, kterých bylo ten večer v příjemně naplněném Roxy požehnaně. Ale přece i o tom je rokenrol. Spencer ho zkrátka nehraje, ale naplno prožívá, odevzdává do něj všechno. Když si evidentně spokojený sál vymohl přídavek, byl odměněn skoro půlhodinovým nářezem. Snad vám už nemusím vysvětlovat, že slovo blues v jejich názvu má velmi doširoka otevřenu náruč, objímající jak garážový punk rock, tak třeba i hip hop (viz zmíněná "Hot Gossip"). Zadumaných "dvanáctek" se u BX opravdu nedočkáte. Ačkoliv čekat lze od nich leccos, praštění jsou dost a jsou za to také oprávněně milováni. Když několik dní před pražským koncertem vystupovali v newyorském kultovním klubu CBGB'S, kterému v těchto dnech hrozí zánik, těžko si někdo asi dokázal představit vhodnější kapelu pro vyvolání ducha, který se na onom místě někdy před třiceti lety zrodil. Ne-e, BX nejsou žádné retro. Jen svěže a nápaditě rozpracovávají dnes znovu tolik důležité hudební ideje.

Blues Explosion, Roxy, Praha, 9.5.2005