Existuje spousta kapel, které se na vrchol popularity dostanou svým prvním albem, jež přinese do té doby neslyšenou, originální a po všech stránkách nevšední hudbu. Na všechny své konkurenty se pár měsíců až let mohou dívat s lehkým úsměvem na tváři, pak vydají druhé album, kde svou nyní už ne až tak originální hudbu dovedou k dokonalosti a užívají si zaslouženého úspěchu. Třetí deska už jim dá dost práce, protože jejich zvuk, který vynalezly a jenž jim byl vlastní, zní z každého rádia a najednou jako by se začaly opakovat. Nahrávka je sice stále úspěšná, ale někteří fandové a kritikové začínají brblat, že už to není ono. Pak většinou následuje dlouhá pauza, během níž kapely přemýšlejí, co a případně jak dělat dál. Čtvrtou desku vypotí jen s největším úsilím, poté co se špatně rozhodnou ve směřování své hudby. Špatné recenze a nízké prodeje zapříčíní jejich rozpad, aby se po pár letech daly opět dohromady a natočily výtečné comebackové album.

Čtveřice Garbage je ale v této chvíli bohužel ve fázi oné čtvrté desky. Dosud poslední album "beautifulgarbage" sice přineslo pár menších hitů, ale rozdělilo jejich příznivce na ty, komu se deska ještě líbila (jako mně, viz. recenze), a na ty, pro něž už byla jen dojením mrtvé krávy (těch taky nebylo málo). A hodně se bojím toho, že i když Garbage tu krávu nějakými voodoo praktikami opět přivedli k životu, její dojené mléko chutná poněkud mdle, ne-li dokonce zkaženě.

Když deska vzniká dlouze, težce, s mnoha problémy (u Garbage vyhořelo studio, kapela se málem rozpadla, dlouhou dobu nedokázali společně ani napsat písničku...), většinou není výsledek nic světoborného. U "Bleed Like Me" to platí do slova a do písmene. Kapela někde v nahrávácím procesu učinila zásadní rozhodnutí, že se tentokrát zaměří na kytary a počítače nechají odpočívat. Což je u kapely, která zaujala právě mísením elektroniky a kytar, krok špatným směrem. Novinka totiž najednou po stránce aranží zní až zoufale obyčejně. Během let taky Garbage ztratili umění napsat skutečně hitovou ("I'm Only Happy When It Rains", "When I Grow Up"), případně poněkud ulítlou ("I Think I'm Paranoid") pecku. Nebýt zpěvačky Shirley Manson, mnohdy by "Bleed Like Me" zněla jako kterákoli průměrná rocková nahrávka. Samozřejmě tu najdete několik výborných písniček (průrazný pilotní singl "Why Do You Love Me", příjemné hitovky "Run Baby Run" či "Right Between The Eyes" nebo až intimní "Happy Home"), ale velká část alba jen tak nějak proplyne.

U podobně očekávaných a velkých desek je vždy problém s tím, že recenze mohou vyznívat negativně a přitom ta nahrávka tak nepovedená není. Je to případ i "Bleed Like Me". Album to není špatné, jen to očekávání bylo až příliš velké. Taky když se nahrávalo skoro čtyři roky, člověk musel čekat něco special...

P.S.: Má recenze pro Garbage nevyznívá zrovna lichotivě, třeba budou mít ostatní redaktoři musicserveru jiný názor. Dozvíte se za pár dnů v naší další makrorecenzi.