Chceme-li se věnovat skupině Sweetback, neměli bychom a ani nemůžeme opomenout výbornou anglicko-nigerijskou zpěvačku Helen Folasade Adu. Právě díky ní se totiž dalo dohromady trio Stuart Matthewman, Andrew Hale a Paul Denman, muzikanti, kteří spolu s ní v roce 1984 utvořili skupinu Sade a o dvanáct let později seskupili právě Sweetback. (Abychom si rozuměli, Sade je jednak název pro zrovna zmíněné uskupení, jednak pseudonym zpěvačky samotné.) Debut "Diamond Life" následovaly další tři studiovky ("Promise" z r. 1985, "Stronger Than Pride" z r. 1988 a "Love Deluxe" z r. 1992), s výběrovkou "The Best Of Sade" (r. 1994) se pak zpěvačka na dlouhou dobu odebrala do ústraní. Píše se rok 1996 a na scéně se konečně objevují Sweetback. Debutují eponymně nazvanou nahrávkou, kterou většina fanoušků s povděkem přijímá coby pokračovatelku počinů snědé krasavice, nyní zjevně v nenávratnu zmizelé. Několik let čekají na další album, dočkávají se však překvapivého comebacku - Sade po celých osmi letech od vydání "Love Deluxe" přichází s novinkou "Lovers Rock". Mají v tom sice trošku zmatek, ale nevadí, čert vem Sweetback, znamená-li "Lovers Rock" regulérní návrat. Bohužel neznamenal, odměnou za dva roky ticha měl být živák "Lovers Live", dostatečný důkaz o tom, že s frekvencí, s jakou skupina Sade vydávala desky v osmdesátých letech, už počítat nelze. V roce 2004 jim tedy nezbylo nic jiného, než se pokorně vrátit k novince Sweetback "Stage 2", která u nás vyšla až letos.

S recenzí "Stage 2" jsem si dal na čas a vůbec mě to nemrzí. Nejde totiž o desku, jež by vás měla zajímat. Je nudná, únavná, divně rozplizlá, nemastná, neslaná. Její houpavý otvírák "Voodoo Breath (Master's Love)" možná začíná slibně, ponurá atmosféra a nakřáplý hlasový projev jednoho z pěveckých hostů zvaného Chocolate Genius se zdají být počátkem zajímavého repertoáru, záhy se však vítr obrací a posluchač lituje, že si "Stage 2" vůbec pořídil. Minimálně další tři kusy neznamenají žádnou změnu, o nějakých písňových pointách ani nemluvě: R'n'b beaty chvíli doplňuje ostýchavé piano, chvíli vlažně brnkající španělka či elektrická kytara a hlavně nechutně přeslazený vokál další z přizvaných, zpěvačky Ayi, jejíž volba byla evidentní chybou. Ne že by jí to nezpívalo pěkně, ale svým kňouravým, štěbetavým rádoby-soulovým projevem písně bezohledně sráží na úroveň těžkopádných, impotentních cajdáků z MTV. K nezajímavosti se po chviličce nechává přemluvit i vzpomenutý Chocolate Genius, který v písni "Circles" působí dojmem, jako by měl každou chvíli upadnout do komatu. Když se záhy rozhodne vložit do věci emoce, je to snad ještě horší, patetické smyčce ani přechod z ospalé nálady do jakéhosi podivného vzepětí pak už nezachrání ani prd.

Co je ale na tomto albu vůbec nejhorší, je neuvěřitelně troufale dlouhá stopáž (jestli pětiminutové trvání tracku "Lover" zarazí, následných šest a půl minuty "Circles" přímo nasere). Pánové autoři zjevně nevědí, kdy mají přestat, a zbytečným protahováním tak mrví i momenty, které by se jinak daly poslouchat. Jmenovitě jde o "Things You'll Never Know" - pop-rockovou, pro tuzemská rádia jako stvořenou pohodičku ve středním tempu a také první věc, v níž mi nevadí zpěvačka Aya (čtyři minuty dvacet), a dubem šmrncnutý housík "Round And Round", který jako jeden z mála obsahuje něco, co lze nazvat groovem (hrozných sedm minut a patnáct sekund k tomu!).

Světlými momenty desky, které si mě snad i získaly, jsou intrumentálky "Blue Heights", "Circus Waltz" a záverečná "Shining Hour", nejspíš právě proto, že se obešly bez únavných vokálů obou hostujících zpěváků. "Blue Heights" začíná strašidelným pianem a ponurou elektronikou, která českým posluchačům připomene Honzu Muchowa, přičemž záhy vygraduje v rozervaná kytarová sóla, "Circus Waltz" je elektronická, šumem ozvláštněná romantika doprovázená zasněným saxofonem a nežná "Shining Hour" staví na kombinaci melancholických kytar a smutných dechových partů. Je ironií (nebo snad nepochopitelným záměrem?), že tyto písně trvají v průměru tři minuty, i když zrovna ony mohly klidně mít oněch pět, snad i šest minut, aniž by je člověk podrážděně přeskočil.

"Ta kniha je tak dlouhá, že i kdyby byla jen z poloviny kratší, furt je hrozně dlouhá," pronáší Jirka Macháček v jednom z představení divadla Sklep ve scénce věnované rozboru Bible. Snad si ho mohu dovolit vykrást a prohlásit o "Stage 2" to samé. Jako celek působí neuvěřitelně sterilně, poslech spíše deprimuje, než aby těšil. Vydloubnu-li opravdu povedené momenty, vyleze mi ani bezmála deset minut hudby, což je ve srovnání s celkovou hodinou hrozně málo. Vaty je zde mnohem více než kvality, a to je pro bývalou Sade company přinejmenším ostuda.