Velká prázdná slova. Mocný nástroj k ovládání ostatních. Pozor, odbočka: Expertem v této oblasti se zdá být i pan Ciesler, jehož nový, mohutně propagovaný film "Krev zmizelého" důrazně nedoporučuji. Často žasnu, co dokáže několik ohavně neupřímných vět "lásky" napáchat škody. A s papulemi vyboulenými k prasknutí lacinou "romantikou" se na cizí popud sjeli i čtyři hezouni, aby na nás tyto své poklady vyplivali. Trojjazyčně. Národnostní složení Švýcar, Španěl, Francouz a Američan způsobilo i multilingvnost desky, nazpívané kromě angličtiny a španělštiny i ve (pro mě spásně nesrozumitelné) italštině. Blažená nevědomost. V jazyce země dámské boty jsou i dvě nejzajímavější skladby. Geniální skladatel Ennio Morricone byl sice nesrovnatelně lépe nedávno připomenut v soundtracku ke druhému "Kill Billovi", ale jeho "Nella Fantasia" drží spolu s následující "Passera" "ildivácké" hošíky nad vodou.

Pokud se přidržím žánrového začlenění, jsou Il Divo zástupci směsi klasické a populární hudby. A to hodně hodně malým průnikem. Z klasiky ukazují na svém debutovém albu kromě školených hlasů snad už jen oblečení. Vše ostatní je hodně mizerná odnož popu, pokroucená ohnilá nemocná větev. Stejně snadno zapomenutelné jako (formálně skvělý, jenže...) zpěv jsou i písně samotné, všechny v jednom rytmu, se stejně stavěným, přesmyčcovaným doprovodem. Klony útočí. Harmonie jsou fajn, ale samy o sobě opravdu nestačí.

Zjistil jsem, že tvůrcem tohoto projektu je Simon Cowell, porotce Pop Idol, americké obdoby Česko hledá víte co, manažer Westlife a podobně. Mnohé to vysvětluje... Poslech alba byl ale přece jen v něčem malým přínosem. Vzpomněl jsem si na vysmívaného Andrea Bocelliho, jehož CD "Romanza" jsem následně vyštrachal. Má tolik věcí, co "Il Divo" nemá. Vlastně asi všechny. Od silných melodií po originální image. Už tedy jen zdůrazním to, co už je asi z textu zřejmé. Fúze dvou obřích žánrů se tentokrát nepovedla, chutná jako kyselé okurky s marmeládou. Já si je dám pořád radši zvlášť. A co si budete přát vy?