Apocalyptica dokázala to, co mnozí nevěřili, že by se jí mohlo podařit. Po neuvěřitelném a pro hudební fanoušky ze všech možných žánrových táborů šokujícím prvním albu s všeříkajícím názvem "Apocalyptica Plays Metallica By Four Cellos" postupovala přes úpravy skladeb jiných metalových a hardrockových velikánů (Pantera, Faith No More) až k plně autorským počinům, aniž by začala nudit. Na každém novém albu pak vždy došlo k drobnému posunu oproti původně striktnímu pravidlu, že vše budiž zahráno na violoncella. A takovýto drobný pokrok lze sledovat i na aktuální desce "Apocalyptica".

Zpěv už zde není nečekaným ozvláštněním jako na "Cult", bicí jsou tentokráte naprostým pravidlem a výjimkou lze zváti skladbu, ve které se nenacházejí, dokonce se dočkáme i klavíru (nádherný, hypnoticky se opakující motiv ve skladbě "Ruska"). To ovšem neznamená, že by snad skupina rezignovala na svůj typický projev. Stále je to fantastický melodický metal, psaný dnes již výhradně samotnými členy souboru Eiccou Toppinenem a Perttu Kivilaaksonem, u kterého se bude chvílemi tři, pět či osm posluchačů dohadovat, jestli je to fakt možný zahrát na cella, nebo tam někde ta kytara a basa jsou. Odpověď zní: nejsou. Ale zní to pořád zatraceně dobře.

Zpěvu se dočkáme ve svižném otvíráku "Life Burns" v podání Lauri Ylőnena ze skupiny The Rasmus, ovšem hitparádové úspěchy slaví kapela s baladou "Bittersweet", kde se k Ylőnenovi přidal i Ville Valo, takto pěvec HIM. Nemohu si pomoci, ale zrovna tato coby singl poměrně úspěšná skladba mi přijde na celém albu nejslabší. Jako kdyby i Apocalyptica zatoužila po úspěchu v rozhlasovém éteru a tomuto cíli celou píseň podřídila - čiší mi z toho lehká vypočítavost. Leč netřeba zoufat, na desce se jedná o počin v tomto smyslu ojedinělý. Naopak kde hledat skvost poradím nedočkavcům, kteří hned po doznění jedenácté, dle bookletu poslední skladby vyndávají cédéčko ze stroje. Vyčkejte několikero vteřin a odměnou vám bude skvostná, francouzsky zpěvačkou zvanou Manue zpívaná odpichovka "En Vie". Spojení metalového cellového nářezu a francouzského jazyka je naprosto úchvatné.

Album "Apocalyptica" nepřináší nic, co byste nečekali, nic, co by vás kdovíjak zaskočilo či překvapilo. Ovšem to, co od něj čekáte, naplňuje měrou vrchovatou, a pokud je vám tento zvláštní hudební styl blízký, budete se k tomuhle albu jistě rádi vracet. Já alespoň zcela jistě.