Existují páky, jež lidmi spolehlivě hnou za všech okolností - Dan Bárta v sobotu obdrží Anděla a v úterý je o jeho vystoupení takový zájem jako o málokoho. V tomto jednoduchém předpokladu zří pořadatel vidinu zisku a nahrne do klubu i ty, co tam nemají co dělat (tj. návštěvníky, kteří dle čísel přesahují oficiální kapacitu klubu). Výsledkem je absolutní peklo, z kterého by se jeden posral (promiňte). Ne že by to byl jev výjimečný, ale zrovna v případě takového koncertu je to sakramentská chyba. Performance maestra Bárty a jeho úžasného ansámblu Illustratosphere ve složení Filip Jelínek, Jaroslav Friedl, Stanislav Mácha, Robert Balzar a Jiří Slavíček totiž není akce pro kotle, jejichž účastníci se vyžívají v soutěžení o počet nasbíraných modřin, odřenin a přelomených žeber, nýbrž akce jako stvořená pro komorní prostředí, kam člověk nakráčí, usadí se na židličku číslo čtrnáct řady deset, uvelebí se a nožkou decentně poklepává do rytmu. Když si tohle uvědomíte natisknutí na osm dalších okolních přístojících, je vám do pláče, protože víte, že to všechno mohlo být o dost lepší, nehledě na to, že tím zákonitě trpí atmosféra večera, z čehož je jistě znechucená i kapela v čele se zpěvákem, kterému se při zpěvu nedýchá zrovna nejlépe.

Promiňte mi ten úvod. Vím, že jste si tento článek neotevřeli, abyste si početli, jaká je ten a ten pořadatel bezohledná svině, ale abyste zjistili, co to je to Retropicture Tour vlastně zač a zda má vůbec cenu zúčastnit se ho coby divák (i proto přinášíme report z Olomouce). Odpověď na vaši otázku samozřejmě zní - určitě ano, jen je třeba dobře zvolit, co si z večera chcete odnést. Pokud jste skalní fanynka ve věku deset až čtrnáct let, je vaše volba asi jasná, bude to přední lajna, kde je sice většinou neskutečné horko a takřka nesnesitelný hluk, ale alespoň si užijete váš idol pěkně zblízka (možná na vás i mrkne). Pokud jste hudební fajnšmejkr, čím dál od pódia budete stát, tím lépe pro vás - lidé okolo Illustratosphere dokázali vykouzlit výborný zvuk i v poměrně špatně nazvučitelném U-klubu (a o vizuální zážitek se postarají jakési paravany, na nichž čas od času proběhne pár sympatických záběrů). Z fotek si pak odnesete leda houby, poněvadž se zde nesmí fotit a při porušení zákazu budete vyvedeni (celkem to chápu, zkuste si hrát za neustálého blikání světýlek).

Tak jak tak si to užijete, ať už jste absolutní fanoušek jako já, či pouhopouhý trendař, o nichž jsem mluvil v úvodu. Kapela vás nenechá dlouho čekat a nastoupí-li se zpožděním, pak pouze se zpožděním nezbytným. Spustí vkusným otvírákem "Killin' Me", naváže titulní písní z filmu "Horem pádem", luxusními verzemi skladeb "Moje vina" a "Ráno" skupiny Alice a nechá vás též zavzpomínat i na časy Sexy Dancers ("Some People", "Introduction To Hapiness", "Foot In Another Land"). Všechny tyto kusy - ať už mé tvrzení zní věrohodně, nebo ne - nádherně zapadnou do jazzového konceptu večera a je vážně tou nejvýživnější pastvou pro ucho slyšet, jak mistrně si pánové muzikanti pohráli s aranžemi (ani jednu píseň zde zmiňovanou nejspíš nepoznáte dobrých několik vteřin, u některých si pak budete muset počkat na samotný refrén, abyste ji identifikovali). Dokonce i pop-rocková věc "On My Head", u níž si už těžko někdo reálně představí jinou verzi než tu rozhlasovou, v ilustatosferovském módu funguje a z celku nijak netrčí. Ve srovnání s ostatními znamená intenzivnější groove, spíše než jazzy je funky, ale na ploše večera má své místo. Ba co víc, užijí si ji i ti z vás, kteří vinou její všudypřítomnosti nemohou slyšet ani její název, natož pak refrén. Dan Bárta si ji ostatně také užije, v jejím průběhu paří tak, že divák nevěřícně kouká a pouze hádá, jestli se vážně postaví na hlavu.

S věcmi z pera Illustratosphere už se to bude mít trochu jinak. Jejich originální verze jsou jazzové samy o sobě, čili nevyžadují nijak zásadnější aranžerské zásahy. Oproti studiovým předlohám vyzní o dost bytelněji, co do výrazu se stanou naléhavějšími. Z debutu "Illustratosphere" se bude hrát pouze výjimečně, a sice spíše ke konci ("Na i v ní", "Kontrabásník"), "Entropicture" zazní skoro celá. Stejně jako mě i vás možná překvapí, že si kapela troufla na "Tábory šestek", jejíž neoddělitelnou součástí je angažmá spoluautora některých písní Illustratosphere a člena J.A.R. Oty Klempíře, který v "Táborech" zní tak nějak nezastupitelně a Retropicture Tour se neúčastní. Muzikanti si s tím poradí po svém, první Klempův part vyšťouchají kytarová sólíčka, druhý odříká - s víceméně komickým výsledkem - jeden z kapely.

Až na tento hrbolek na cestě ale půjde o neskutečně příjemnou jízdu. Krom nepřekvapivě výborného zpěvu, oscilujícího mezi procítěným šepotem a frenetickými vokálními ejakulacemi, a typického klátění a svíjení předvede Dan Bárta také obstojný výkon bavičský - U-klubu například dopřál peprnou historku z Olomouce, filozofické rozjímání a svérázné výklady textu té a té písně. Muzikanti z Illustratosphere nezůstanou pozadu a krom jiného si užijí spoustu všelijakých sól. Budete-li vyžadovat přídavku alespoň tak hlučně jako publikum v Olomouci, dočkáte se strhující coververze hitu Jamese Browna "I Feel Good", kterou Bárta před mnoha lety natrénoval na koncertech J.A.R., a vezmete-li si s sebou nějaké to kilo navíc, doporučuji přijít mezi prvními a pořídit si čerstvý živák z pouze několik dnů starého koncertu v Liberci. Nezbývá mi než vám popřát, ať máte mnohem větší štěstí na pořadatele.

Dan Bárta & Illustratosphere, U-Klub, Olomouc, 22.3.2005