Roger Baron, "Naděje umírá poslední", rok 1989. Charlie Chaplin, "Chaplin", rok 1992. Wayne Gale, "Takoví normální zabijáci", rok 1994. Právník Larry Paul, "Ally McBealová", rok 1997. Speciální agent John Royce, "Šerifové", rok 1998. Jerry Renfro, "Trhák pana Bowfingera", rok 1999. Dan Dark, "Detektiv", rok 2003. A konečně Pete Graham, "Gothika", rok 2003. Vím, že musicserver.cz čtou povětšinou fanoušci hudební, několik právě zmíněných filmových postav však může méně zainteresovanému čtenáři dosti napovědět, kdo že to ten Robert Downey Jr. vlastně je. Jo jo, herec to je. A ne tak ledajaký. Mnohými kritiky, dalšími odborníky i velkou skupinou diváků je označován za jednoho z nejtalentovanějších herců své generace (Zlatý globus za "Ally McBealovou" a Oscar za "Chaplina" hovoří za vše). Nabízí se otázka, jak je na tom s nadáním hudebním. Inu, na piáno hraje od dětství, vlastní písně skládá přes dvacet let a v rámci několika rolí dokonce velmi pěkně zazpíval (v "Ally McBealové" to byla skladba Joni Mitchell "River", v "Chaplinovi" tulákova píseň "Smile" a v "Detektivovi" to měl skoro v popisu práce). Vloni natočil svoji první desku a je velmi ulevující říci, že tento počin rozhodně není z těch, u nichž si posluchač rve uši a ptá se, zdali to daná osobnost má za potřebí.

Upusťme v tomto článku od rozjímání nad tím, nakolik písně alba "The Futurist" ovlivnila Downeyho drogová a kriminální minulost. Když člověk až příliš pátrá mezi řádky, mnohdy najde i to, co tam není, a toto nebezpečí se u Downeyho minimálně dvojnásobí. Je totiž jedním z těch textařů, kteří si libují ve slovních hříčkách. Pro člověka v angličtině zběhlého jde o hotové potěšení, těm ostatním je to asi jedno. Jako recenzent tento přístup rozhodně oceňuji, ba co víc, musím podotknout, že jde o jednu z největších Downeyho předností.

Další body u mě Downey získal skutečností, že se krom zpěvu a backvokálů postaral také o piano a keyboardy, sám si navrhl booklet a hlavně je autorem celých sedmdesáti procent alba. S písněmi "Broken" a "The Futurist" mu pomáhal spoluproducent Mark Hudson (hlavním producentem je Jonathan Elias, který má za sebou spolupráci s Davidem Bowiem, Duran Duran, BB Kingem, Alanis Morissette či Yes), "Smile" je dílkem Charlieho Chaplina a Geoffreyho Clarmonta Parsonse a pod "Your Move / Give a Peace Chance Meldey" se podepsali zpěvák Yes Jon Anderson (jedna část této dvojpísně, on sám v ní zpívá sbory) a světoznámí John Lennon a Paul McCartney (část druhá).

Stylově se písně "The Futurist" nacházejí někde mezi klasikou, jazzem a popem, který na desce zastupuje asi dílek největší. Veskrze jde o baladicky hloubavé, ve středním tempu se linoucí piánovky, obohacené o úsporné akustické i elektrické kytary a bohaté smyčcové party. Tu Downey doplnil bicí perkusemi, tu přidal cello, jinde housle a tam zase trubku. Na desce dává znát, že coby aranžér si potrpí jak na minimalismus, tak i na okázalou velkolepost, výjimečně neodhadne nosnost dané písně a dá přednost pestrosti před estetičnem, veskrze však volí nástrojový rejstřík rafinovaně a elegantně.

Svým hlasovým projevem osciluje mezi drsným, melancholickým bručením a la Peter Gabriel (údajně jde o výsledek letité konzumace kamelek bez filtru) a nevinným, sebevědomým falzetem. Chvíli připomíná bosse Springsteena, chvíli zase Boba Dylana, není dokonce ani těžké přirovnat ho ke Stingovi. A přitom je to stále on, Robert Downey mladší.

Právě nastíněného potenciálu bohužel nevyužil všude tak, jak mohl. Deska se vyvedla zhruba z padesáti procent, přesně v polovině začíná upadat. Otevírá ji nádherně melancholická piánovka "Man Like Me", pokračuje skvělým, možná příliš dlouhým, avšak nikoli nudným lovesongem "Broken", vybrnkaným na akustickou kytaru, oslňuje romantickými smyčci v trojce "Kimberley Glide", drží laťku následnou "The Futurist" a hladí na duši údernou "Little Clowns".

Poté už Downey nechá posluchače zapochybovat, a sice monotónností skladby "5:30", která však vzápětí vylepšuje skóre užitým kontrastem pohodové basy a sténající elektrické kytary na pozadí skoro rytmického piána. S nástupem popového hybridu "Your Move / Give Peace A Chance Medley" posluchač zpozorní - píseň postavená na střídání vyklidněných a roztančených poloh a silných aranžích kombinujících kytary, balalajku a cello je důkazem, že Downey umí být i nevzrušivě průměrný. Tuctová "Details", která se svoji nevýraznou melodii snaží vynahradit přehršlí smyčců a zvukem trubky, zklamání prohloubí a divně rozplizlá, přeslazenými sbory dráždící "Hannah" začne nabádat k předčasnému užití tlačítka stop. Já jsem se přemohl, prokousal se až k závěrečné "Smile" a mohu říci jediné - možná, že je tato píseň důstojnou coververzí Chaplinova báječného hitu, avšak je dobrá tak akorát k usínaní. Není vyloženě špatná, zde jí to ovšem nesluší.

Kde se stala chyba? Autor zvolil moc široký stylový rozptyl - začíná hitovými, na silných melodiích vystavěnými perlami, končí obnaženými či naopak přezdobenými, zakódovanými abstraktnostmi, ve kterých se chtě nechtě ztrácí. V jednom z rozhovorů se zmínil, že má materiálu ještě na několik desek. Na tu příští nechť tedy vybere věci přímočaré. Jakkoli je skvělý muzikant a jakýkoli v něm dřímá talent, jako většina hudebníků má své limity a ty by se měl naučit odhadnout.