Na této desce je něco podivného od samotného začátku. Nelíbí se mi obal, nepozdává se mi název, a to je pak těžké, aby vás přesvědčil obsah. Mám rád Dana Automatora Nakamuru, líbí se mi jeho nadžánrové koláže, ale jeho současný projekt Head Automatica ve mně zanechal trochu nepříjemnou pachuť. Spojení hip hopu s punkem a prvoplánovaná dekadence mi jaksi nesedla. Tak a teď ještě jednou a od začátku. Head Automatica je společný projekt Daryla Palumba z newyorské hardcoreové partičky Glassjaw a hiphopového producenta Dana Automatora Nakamury (Lovage, Gorillaz, Handsome Boy Modelling School).

O seznámení obou pánů se prý postaral jeden společný známý na večírku, slovo dalo slovo a vznikla Head Automatica. Deska vyšla v Americe v srpnu loňského roku, nezaznamenala žádný výrazný prodejní úspěch (186. místo v Billboardu) a Nakamura a Palumbo ji podpořili krátkým turné. V tuto chvíli se zdá, že šlo jen o jednorázový projekt. Život jde dál, Glassjaw připravují nové album a Automator právě vydává druhé album projektu Handsome Boy Modelling School. Ostatně právě "White People" snesou s "Decadence" srovnání. Ale zatímco ve škole pro hezouny musel Automator krotit dravou zvěř v podobě desítek slavných hostí, na recenzovaném albu krotil hlavně sebe a svoje divoké představy o tom, co všechno by se mohlo na nahrávce objevit.

Do hlavy obou členů projektu nevidím, ale odvážím se tvrdit, že "Decadence" se snaží oživit ducha post-punkové epochy začátku 80. let, báječných let divokých fúzí disco music, rocku a hip hopu. To dnes dělá kdekdo, od LCD Soundsystem přes ##!!!### až po Bloc Party, nedejbože ti, kteří z té doby přežili do dnešních dnů jako třeba Duran Duran. Head Automatica k tomu ale přistupují vyloženě pragmaticky, kloužou se po povrchu a stačí jim dekadentní póza, která má nonšalantně zakrýt, že se to prostě nepovedlo. Skladby ve většině případů připomínají jen prefabrikovaný rockový revival, třikrát vylouhovaný čaj se zoufale předvídatelnými refrény, které už po minutě volají po tlačítku skip. Ať hledám, jak hledám, zamlouvá se mi snad jenom "Beating Heart Baby" nebo druhá polovina "Solid Gold Telephone", kde mě na chvíli přesvědčili, že by na takovouto hudbu mohl někdo klidně i tancovat.

Možná moje znechucení z "Decadence" spočívá v tom, že jsem čekal zajímavou produkci od Automatora a místo toho jsem se dočkal klišovitého rocku s neskutečně otravným zpěvákem, který zní jako Mike Patton před léty (alespoň že nerapuje). Nakamura prý nahrával všechny nástroje, což je pozoruhodný fakt. V jedné skladbě se objeví Tim Armstrong z Rancid, což jsem přijal s povděkem. V některém paralelním vesmíru možná existuje Karel Veselý - rocker, který si libuje, jak jim to skvěle šlape a jak hluboké jsou texty. V tom našem vesmíru mě ale "Decadence" zoufale nudí a byl jsem rád, že jsem ji poslechl alespoň dvakrát. Nechci končit nějak negativně, pořád totiž existuje šance, že pro někoho by recenze tohoto Karla Veselého mohla znamenat doporučení si album sehnat. Nechť.