Sestupuju po špinavých, zatuchlých schodech a těžkými kovovými dveřmi vcházím dovnitř. Vlhký vzduch a šero. Míjím šatnu s otrávenou šatnářkou a spoustou drahých kožichů, labyrintem úzkých chodbiček se dostávám až k centru dění. Uprostřed parketu se mátožně klátí několik přízračných postav. Po stranách polehávají na nizounkých kožených sofa vyžilé modelky s nepřítomným pohledem upřeným kamsi do schizofrenně blikajícího stroboskopu. Všude se převalují oblaka hustého cigaretového dýmu, silný odér těch nejkvalitnějších odrůd skunku je všudypřítomný. A do toho všeho hrají Death In Vegas.

Doufám, že jste se alespoň trochu naladili a dostali do děje. A nyní, když už mají chlapci venku tu bestofku, pojďme se podívat, co všechno se skrývá za jejich úspěchem. Nikdy nepatřili (a zřejmě ani nikdy patřit nebudou) do úplné extratřídy. I když mají poměrně osobitý hudební rukopis, na vrchol, který pro nás mohou představovat namátkou třeba Massive Attack, Primal Scream, Leftfield, Groove Armada, "Chemici" a další, se se žádnou ze svých dosavadních nahrávek nevyškrábali. Nejsou to bůhvíjací muzikanti nebo skladatelé, za to ale schopní producenti. A jaké že jsou předpoklady pro úspěšnou producentskou dráhu? Vezměme to pěkně bod po bodu:

1. Dobrý producent musí být předvídavý, musí mít čich na trendy a nesmí se bát riskovat. Richard Fearless společně se Stevem Hellierem (toho později nahradil Tim Holmes) už dávno před tím, než to začalo být v kurzu, propojovali taneční hudbu s rockem. Vznikaly tak kytarově psychedelické skladby, které však měly svou stavbou vždy blíže k označení "track", než ke klasické kytarové písničce. Stylová všežravost a nápadité fúze, to je to, co je proslavilo.
2. Dobrý producent musí mít celý proces vzniku a nahrávání skladby pevně v rukou. Musí přesně vědět, čeho chce dosáhnout. S tím souvisí i výběr potenciálních spolupracovníků, což je další silná stránka Death In Vegas. Ať už šlo o kolaborace s hudebními legendami formátu Iggyho Popa ("Aisha") a Paula Wellera ("So You Say You Lost Your Baby") nebo s vrstevníky Bobbym Gillespiem (např. "Soul Auctioneer") či Liamem Gallagherem ("Scorpio Rising"), vždy to byla trefa do černého.
3. Dobrý producent musí umět skladbě takříkajíc vdechnout život, dostat do ní "to něco navíc", aby nesla jeho jasný trademark a hlavně aby dokázala vyvolat emoce (zda jsou pozitivní nebo negativní, to už je věc druhá). Právě o tom je úvodní odstavec. Death In Vegas jsou především "navozovači" silných, působivých nálad a atmosfér - v širokém intervalu od vyhulených dubáren až k mainstreamovému britpopu.
4. Dobrý producent nesmí ustrnout na místě a stále dokola omílat jednou úspěšný model. Taky v tomto ohledu prospívají DIV s vyznamenáním. Stačí si jen po sobě pustit všechny tři zatím vydané řadovky - potemněle dubovou "Dead Elvis", tanečně kytarovou "The Contino Sessions" a na poměry DIV veselou a písničkovou "Scorpio Rising".
5. Dobrý producent musí výsledek svého snažení umět umístit na trh, zviditelnit, dobře prodat... Jo jo, i to jde DIV náramně. To, co dělají, má prostě vždycky šmrnc, čehož už dávno využívají i pracovníci reklamních agentur (v tomto směru u nás - díky spotům Eurotelu - nejznámější "Help Yourself" překvapivě chybí).

Desky Death In Vegas - ostatně stejně jako tenhle výběr - jsou prostě fajn. Nic víc, nic míň. Škoda jen, že bonusový disk obsahuje vedle spousty nudných, tudíž zbytečných remixů, pouze několik zajímavých položek (za zmínku stojí "One More Time" s hostujícím B. Gillespiem).