Tak jako každý rok se i letos udílely hudební ceny časopisu Report - Žebřík. Největší množství cen posbírali Wohnout, Dan Bárta a Aneta Langerová. Nejen předávání však bylo na programu večera, ale i koncert šesti kapel, který stál opravdu za to. Více v naší reportáži.
Milí čtenáři a milé čtenářky, jelikož našeho redaktora sklátila v uplynulých dnech zákeřná chřipka a všelijací další škůdci, přinášíme vám jeho reportáž z udílení hudebních cen Žebřík se zpožděním. Pochopitelně se za to omlouváme.
© Report Letošní udílení cen časopisu Report se neslo v duchu humoru Zdeňka Suchého. Ostatně jako každý rok. Tentokrát si vzal na ránu Rumunsko a vše bylo z Rumunska. Ať už plátno, na kterém se vše promítalo, či většina účinkujících. Nakonec i technika, která jej lehce zradila, pocházela z tohoto státu, takže se není co divit, že na Rumunsko zanevřel. Hlášky, lehce sprostá slova, taneční vystoupení, zajímavé provedení účesu s velkým znakem Reportu na týlu. Tohle všechno jste mohli zpozorovat u kontroverzního moderátora. Prostě showman, jak se patří. Myslím, že show jen s ním by určitě nebyla na škodu. Vyhlašování cen bylo protkáno více či méně dlouhými koncerty a letos to opravdu stálo za to. Jako první se na pódiu objevili poslední vítězové
Coca-Cola PopStar, ústečtí
UDG. Svůj půlhodinový set ozdobili hitovkami "Motýl", "Zpěvy deště" či "Hvězdář" a jejich vystoupení všechny přítomné nakoplo. Tahle parta se prostě nedrží zkrátka a slyšet je naživo, je o dost lepší zážitek než poslech z desky. Dost mne překvapilo, že písně si s nimi zpívala i větší část publika, možná jsem je trochu podcenil, ale opravdu jsem nečekal, že si tahle banda získá tolik fanoušků.
© Report No a pak přišla, dnes již stálice české hudební scény. Pardubičtí
Ready Kirken. Nevím proč, ale frontman
Michal Hrůza mi připadal víc než unavený. Naštěstí se to na jeho výkonu tolik neprojevilo, a mohly tak zaznít pecky z posledního alba
"Krasohled", jako jsou "Winston Smith" či "Poslední dobou". Kirkeni však nezapomněli ani na osvědčený song "Černý brejle". Slibovaný host tohoto minikoncertu se objevil v půlce a byl jím texaský benjista. Bohužel jsem si nestihl napsat jeho jméno, protože bylo vyřčeno tak nějak nesrozumitelně. Ale vystoupení to bylo úžasné. A poté se chvilku čekalo na hlavní hvězdy večera. V rámci svého právě probíhajícího turné k albu
"Pop Pop Pop" vystoupili
MIG 21. Tanečně-popově-striptýzová skupina v čele s Jiřím Macháčkem předvedla skutečně skvělou show. Bylo vidět, že tihle šílenci berou hudbu jako velkou srandu. A to je jen a jen dobře. Samozřejmě nemohli chybět hity z předchozí tvorby, jako "Snadné je žít" či "Slepic pírka", hlavními songy večera se však staly novinky "Vlajky vlají" nebo "Tančím". Na mne však udělali největší dojem dvě písně - jednou z nich je balada "Jaromíre". Celé publikum se mohlo jak při videoprojekci, tak při samotném projevu Jirky Macháčka potrhat smíchy. Druhou byla závěrečná "Japí", při níž se uplatnilo mimo jiné běhání po pódiu a podobné juchavé kousky. Škoda jen, že to netrvalo o chvilku déle.
© Report Kryštof unplugged. Mnoho fanoušků čekalo asi slabší odvar skutečných
Kryštof. Ale opak byl pravdou. V akustické verzi znějí jejich songy hodně zajímavě, hlavně pak melodické balady, jako jsou "Srdce" či "Zrcadlení". Nejen novinky však zazněly na pódiu. Ze starších songů si havířovští melancholici vybrali osvědčené "Ženy", "Lolitu" nebo "Obchodníka s deštěm", při kterém se diváci lehce zasekli a společné zpívání se muselo oddálit. Nechyběly ani "PoHádkách" nebo "Nasavač" (přiznám se, že zrovna tyto dvě pecky bych v akustickém setu nečekal). Avšak celý projekt by určitě stál za regulérní nosič, takže uvidíme. Za ohlušujícího jekotu se na pódiu zjevil
Pražský Výběr. Legenda let osmdesátých ve složení
Michael Kocáb,
Michal Pavlíček a
Vilém Čok vklouzla na scénu v extravagantních kostýmech, a to bylo... to bylo bohužel to jediné, co mne na nich uchvátilo. Připadalo mi, že si udělali z Žebříku svou vlastní párty. Postupem času, kdy mi všechny jejich songy připadaly navýsost jednotvárné, jsem začal usínat. Sice byl zvuk nastaven na maximální hodnotu, ale i tak jsem se musel odebrat k baru, abych se posilnil a dodal si kuráže k dalšímu poslechu. Po hodině a čtvrt jsem si konečně oddychl a mohl se těšit na poslední kapelu. Sice je to asi velká kritika, ale o rockové hudbě mám jiné představy. Během celého večera jsem přemýšlel, co je na nich tak legendárního. Jako jednotlivce všechny obdivuji, ale jako seskupení mi nic neříkají.
© Report Po šestihodinovém maratónu se objevili
Chinaski. Sice už polovina přítomných usínala, což Michal Malátný zpozoroval a po druhé písničce všechny posílal domů, ale nikomu se moc nechtělo, a tak zůstali i
Chinaski a zahráli deset kousků. Nechyběly hity staršího data "1.Signální", "Kutil", "Dlouhej Kouř", "Drobná Paralela" nebo "Rádio Bubeneč" ani novinky "Možná" či "1970". Myslím si, že
Chinaski byli na závěr přesně tím, co bylo třeba. Všem se poté šlo jistě dobře spát. Tak zase za rok v Plzni.
Přehled vítězů domácích kategoríí najdete
zde.
Žebřík 2004 Olmeca Music Awards, DK Inwest, Plzeň, 11.3.2005