Předávání hudebních cen Grammy za rok 2004 je za námi. Opět jsme si užili "spektakulární" podívanou spojující to nejlepší s tím nejhorším (nejen) z amerického showbizu. Jako drobná upomínka na letošní ročník vychází kompilačka s výběrem nominovaných - a ve většině případů následně i oceněných - umělců. Obsáhnout prostřednictvím jednoho disku celé spektrum žánrů je v případě cen se sto sedmi kategoriemi zhola nemožné. I tak jde ale o zajímavý a v jistém smyslu reprezentativní vzorek, který nám o současné americké scéně, tamním specifickém trhu a hudebním vkusu hodně napoví.

Potvrdí nám například, že Američané se strašně rádi dojímají a zároveň vždy pamatují na legendy. Letošní Grammy proto v hlavních kategoriích dopadly zcela podle očekávání - na piedestal byl posmrtně vysazen Ray Charles se svým albem duetů "Genius Loves Company", proti čemuž (o mrtvých jen dobře) můžeme jenom těžko něco namítat. Desku na výběru prezentuje skladba "Here We Go Again", kterou si mistr střihl se všemi milovanou Norah Jones. A ačkoliv je to taková ušlechtilá nuda, jedná se "o to lepší", co lze společně s dalšími skladbami z kategorie "nic-proti-ničemu-uhlazený-jazz-soul-popík" ("If I Ain't Got You" Aliciy Keys nebo "Sunrise" Norah Jones) na desce najít. I zbytek výběru se nese povětšinou ve znamení skladeb hodných, slušných, krásných "lidiček", občas navíc s repertoárem bez chuti a zápachu (Maroon 5, Evanescence, Los Lonely Boys nebo velký Usher, který sice tancuje skoro stejně dobře jako Michael před dvaceti lety, ale jeho vymydlená "cukry-cukry" produkce je prvoligová spíš jen podle žebříčků prodejnosti).

Z šedi průměru pak do všech stran září ukázka z opusu magnum podivína Briana Wilsona "Good Vibrations", dřevní rokec Elvise Costella "Monkey To Man", úspěšný singl "You Had Me" o několik generací mladší víly Joss Stone, "Let's Get It Started" (Black Eyed Peas), jeden z nejnašlapanějších a nejzábavnějších hitů uplynulého roku, nebo track "Through The Wire" rappera s batůžkem Kanye Westa, který z rekordních deseti nominací nakonec v zlaťoučké gramofonky proměnil "pouze" tři.

Jak vidno, ohlížet se za uplynulým rokem optikou americké hudební akademie občas může být i zábava, většinu času se ale přesto budete více či méně vkusně nudit. A v krajním případě vás přepadne pocit posluchačského zoufalství. To když na vás vybafne americký Bocelli Josh Groban s velkolepě slizounským kýčem "You Raise Me Up" nebo Gretchen Wilson s totálně sterilní mainstreamovou country halekačkou "Redneck Woman".

Co z toho všeho vyplývá? Že co se "oficiálních" hudebních cen týče, je to za oceánem na budku stejně jako u nás.