Současný britský rock se zdá na první pohled svěžejší než kdy jindy. Skoro každý týden debutuje s novým albem nějaká mladá kapela, kterou předtím objevili v NME, Q nebo jiném hudební časopise. Bohužel, celá řada z nich se snaží prorazit s naprosto neoriginálním zvukem, vesměs jsou to druhořadé kopie Coldplay nebo variace na retro zvuk garážových kapel z USA a Skandinávie, které začínají na the (Strokes, Hives). Naštěstí jsou tu ještě starší kapely, které debutovaly přibližně ve stejnou dobu na konci 90. let, jež rostou s každým dalším albem. Travis si dali oddech s výběrem hitů, Coldplay přijdou s novinkou na jaře, a tak problémy se zimní melancholií posluchačů budou muset řešit Doves. Jejich nové album "Some Cities" se povedlo, minimálně stejně jako poslední počin "The Last Broadcast".

Bratři Williamsovi a zpěvák Goodwin se kdysi potkali v taneční formaci Sub Sub (měli hit "Ain't No Love (Ain't No Use)"), ale teprve jako kapela Doves, pod jejíž hlavičkou vydávají desky od roku 1998, našli svoji pravou tvář. Bývají zařazováni do druhé vlny britpopu, ačkoliv v jejich případě je to jen velmi přibližná škatulka. Nezapřou inspiraci rockem 60. let (jednoznačně Velvet Underground) i psychedelickými odnožemi rocku (tady jsou zase slyšet třeba Mercury Rev), ale samozřejmě ani domácími kapelami jako The Verve, Travis nebo Radiohead. Právě s Radiohead byli po posledním albu "Last Broadcast" často srovnáváni, hlavně díky odvážnějšímu přístupu k elektronickým mašinkám. Novinka "Some Cities" je ale vrací k přímočarejšímu rockovému soundu debutu "Lost Souls". Deska přichází dva roky po jejich vystoupení na festivalu Glastonbury, které bývá považováno za jedno z těch absolutně nejlepších za poslední roky a od té doby o nich nebylo slyšet. Následovaly dva roky práce na nových skladbách a nakonec i natáčení s producentem Benem Hillierem. Ten má na svědomí zvuk posledního alba Blur "Think Tank" a vynikající "Cast Of Thousands" Elbow.

Deska se povedla. Hillierovi a kapele se podařilo docílit kýžené atmosféry městské klaustrofobie, beznaděje života v malých průmyslových městech. Doves nás berou na cestu po bohem zapomenutých městech severní Anglie, na něž odkazují názvy písní "Snowded" a "Shadows Of Salford" nebo v textech ponuré záznamy maloměstské nudy "One Of These Days". Nejsilněji se jim to povedlo v pilotním singlu "Black And White Town", se zvonivými kytarami, na kterých se může zpěvákův refrén vznášet do nebes. Ze stísněnosti se dostanou snad jen vzdušnějším "The Storm". Celkově je deska hodně ovlivněná svéráznou anglickou verzí soulové hudby - Northern Soul, která je slyšet hlavně v projevu zpěváka. "Walk In Fire" je přímým pokračováním jejich zatím asi největšího hitu "Here Comes The Fear", čímž budiž řečeno vše o kvalitě, "One Of These Days" zase připomene výborné "Pounding" z minulé desky. Co se mi nelíbí, je obal. Je dost otřesný, jako kdyby byl generovaný nějakým grafikem-začátečníkem, který se naučil pracovat s 3D grafikou. Moc mě nepřesvědila ani závěrečná psychedelická smršť "Ambition", které by slušel odvážnější zvuk.

V čem mají u mě Doves přednost před ostatními britskými kytarovkami, kterých se poslední dobou rojí desítky? Jejich odkaz na šedesátá léta je kreativní, vlivy různorodější než jen The Television a Velveti. Gospelový sbor, bluesový feeling ("Almost Forget Myself") a hlavně emoce, kterým se dá věřit. V době, kdy se britský rok chlubí úděsně neoriginálními kapelami jako Keane nebo Athlete, které tlačí vzhůru PR velkých firem, je deska jako tato přímo pohlazením. Emoce, které Doves zosobňují, nejsou totiž předepsané v manuálech. Dobrá, bez mučení přiznám, že "Silent Alarm" od Bloc Party mě z britských kytarovek chytl trochu více než "Some Cities", ale mladickou energii současných londýnských hvězd nahrazují Doves suverenitou a rozhledem. "Some Cities" je poctivé album.