Osobně jsem o Projektu Parabelum slyšel poprvé někdy v roce 2003, kdy mi o nich říkal Tomáš Vartecký. Aby ne, vždyť to byl vedlejšák dvou jeho kumpánů z Kurtizán: bubeníka Vikinga a zpěváka Simona. Rukopis obou je v tvorbě PP dodnes patrný, ačkoli v řadách skupiny už je jen mistr za bicími, Simona nahradil Karlos. I když se kapela snažila nebýt srovnávána s K25A, dost dobře to nejde, protože třecí plochy jsou až příliš výrazné. PP nejsou žádná vykrádačka, ale když vedle sebe máte dva přirozené souputníky, nelze se vyhnout jejich komparaci. No a PP jsou takové Kurtizány hodně nasycené elektronikou. Ale chuť překvapit a experimentovat mají obě formace stejnou.

Nejlépe to lze ukázat na skladbě "Multiplayer II", v níž PP předkládají posluchači cosi jako fúzi hardrocku s blues a jarmareční písní, jež podkreslují industriální tóny. Právě průmyslový chlad je pro "Loading..." typický, vždyť podtitulem desky je "Soundtrack From A Legendary Game" (a její futuristický scénář si lze přečíst v úvodu jinak velmi zajímavého bookletu). I většina textu se nese v oparu těžko uchopitelné absurdity: "Za noci ohně hoří, hoří sníh / za noci hoří znamení, poslední," zpívá Karlos v "Romanci". Z lyrického obsahu může posluchač ale i přes občas komplikované veršování rozpoznat silnou inspiraci světem počítačových her, jména tracků mluví za vše: "Quake", "Multiplayer I a II", "On The Roof" či "File Not Found". Jednotící obsahová linka desky je zároveň její devizou. PP se podařilo natočit de facto koncepční album, které jednak svou nadsázkou, jednak dobrou dramaturgií nezačne otravovat ani po více posleších.

I přesto to všechno výše řečené ale PP nejsou skupinou, která by příznivce lákala skrze svůj textový potenciál. Jsou to kytary a elektro-metalová atmosféra, které je k nim vábí. Na tuzemské scéně jsou přirozeným souvěrcem PP kromě K25A ještě třeba Riviera Playboyz nebo Fourth Face. Wiking a jeho banda nebazírují toliko na melodiích, pročež lidé, jimž imponují "klenutější" verze metalu, by z PP byli asi zklamaní. Nosným prvkem u kapely je stavění na přetahování se mezi kytarami a jejich kyberkonkurencí. V písních "Multiplayer I", "Quake" nebo "Bansai" jakoby skupina záměrně nechávala pootevřená vrátka, aby ji nebylo možné přistrčit tam či onam, kytarové pasáže jsou náhle přervány chladnou počítačovou stopou. To je právě na PP sympatické, že se snaží klíč ke své hudbě hledat v neustálém střetávání, vyvíjení sebe sama.

Je až s podivem, že Projekt Parabelum to dotáhl relativně daleko v prvním ročníku tuzemské Coca-Cola PopStar. Tahle čtyřka totiž ani zdaleka neodpovídá zažitému konceptu mainstreamového metalu. Pro řadu lidí, kteří si rádi poslechnou ostřejší kytary, budou PP špatně stravitelní. Kromě toho, že neváhají bourat klasické složení kytara-basa-bicí vpády křemíkových nájezdníků, odmítají vzdát se hardcoreové věrohodnosti, proto Karlos většinu času řve jako o život a jen výjimečně ze sebe vykřeše něco jiného. To je ale správné: staronová škola, cesta vpřed, invence. Tohle všechno Projekt Parabelum má. A zaslouží si, aby byl vyslechnut. Nelze jim však udělit absolutorium, protože někdy je z alba cítit, že narušování a míšení je spíše výsledkem bezradnosti, což je nepochybně vada na kráse. Třeba hned úvodní "Mata Hari" rozhodně nevtáhne člověka dovnitř, jak by se na otvírák slušelo. No, ale stejně je to dobrá deska a těch sedm bodů, které jí dávám, je hodně sporných...

CD k recenzi poskytla skupina Projekt Parabelum.

Album: Projekt Parabelum - Loading...
Hodnocení: 7/10
Celkový čas: 44:22
Skladby: Bore Hole, Mata Hari, Bansai, Quake, On The Roof, Romance, 12:00, File Not Found, Multiplayer I, Kanibal Joe, Detroit 00:19, Multiplayer II, Paintball, Die Taschenlampe, Homeboy, Powertrack (Live)

Autor je redaktorem iDNES.