Výběr Talking Heads dokazuje zajímavost starých kapel

04.02.2005 12:00 - Ondřej Pravda | foto: facebook interpreta

Titulek je jasný. Talking Heads vydali své "Best Of", my jsme k recenzi dostali provedení jednodiskové, které obsahuje všechny hity kapely od skoro třicet let staré "Love -> Building On Fire" až po o jedenáct let starší "(Nothing But) Flowers". Disk velice vhodný i pro věkem mladší, kteří jsou jen na "moderní věci", protože legenda Talking Heads je zajímavá i po tolika letech.
8/10

Talking Heads - The Best Of

Skladby: Love -> Building On Fire, Psycho Killer, Uh-Oh, Love Comes To Town, Take Me To The River, Found A Job, Life During Wartime, Heaven, Memories Can't Wait, Once In A Lifetime, Houses In Motion, This Must Be The Place (Naive Melody), Girlfriend Is Better, Burning Down The House, Road To Nowhere, And She Was, Wild Wild Life, Blind, (Nothing But) Flowers
Celkový čas: 77:25
Vydavatel: Warner Music
U výběrů už víc než pár let nefungujících kapel, které znamenaly ve své době hodně a jako inspirační zdroje současných umělců znamenají méně viditelně dost i dnes, je malý problém v cílové skupině potencionálních posluchačů. Pamětníci už většinou mají kompletní diskografii svých oblíbenců, pro mladší generaci jsou nezajímaví, jde o ty "co byli populární, ale fakt nevím proč." I když ty mladé mohl později zaujmout zpěvák kapely David Byrne, jeho spolupráce s X-Press 2 v taneční hitovce "Lazy" zasáhla i mladší generaci. Jenže bez ohledu na cílovou skupinu je "Best Of" od Talking Heads víc než jen diskem, kterým potěšíte své rodiče nebo strejdu/tetu. Je dobré a zajímavé se vracet ke kořenům nebo spíše vývojovým stádiím mnoha dnešních populárních stylů a stylečků.

Kolega ve své nedávné recenzi jejich živáku o kapele příliš neprozradil, takže se pokusím nastínit pro ty, co mají rádi k muzice související informace, proč byli Talking Heads, dle kolegy "post-funky-disko-punková legenda", v čele se zpěvákem Davidem Byrnem v těch dávných dobách populární a proč by vás mohla zajímat i dnes. Jednoduše řečeno, právě proto jakým způsobem míchali zdánlivě nespojitelné atributy zmíněné výše. Z artrocku pro ně platí tak první polovina, takže spíš nezmíněná nová vlna nebo post-punk jsou blíž, nemělo by pak překvapit, že v osmdesátých letech organicky využili prvků diska a popu. S tím punkem, ale vlastně i rockem měli společné ne oblečení a sociální postavení, ale kritický postoj ke společnosti. Funky byli kvůli dechům, i když tam škatulka sedí nejmíň. K tomu přičtěme Byrna coby autora netypických textů (stačí se podívat na názvy skladeb a vnitřky jsou ještě zajímavější), jenž provokoval kontrastním nerebelantským zjevem, pisklavý hlásek (který přitom místy evokuje Bowieho) nebo deklamace textů také vzbuzovaly kontroverze. Ale snadno podle něj kapelu poznáte. Bylo by ovšem nefér pominout vliv zbývajících základních členů kapely, kteří se významně podíleli na skládání muziky - tedy bubeníka Chrise Frantze, basistky Tiny Weymouth a klávesáka a kytaristy Jerryho Harrisona. Ostatně není tak úplně obvyklé ani to, že vydrželi ve stejné sestavě tak dlouho, aby se po dvanácti (i když oficiálně po patnácti) letech rozešli. David Byrne se po rozpadu kapely pilně věnuje sólové dráze (viz kolegova recenze jeho posledního i předposledního alba), koncertně se předvedl i u nás. Frantz a Weymouth už za chodu kapely fungovali v projektu Tom Tom Club, celá zbylá trojka pak vydala v roce 1996 pod zkráceným názvem The Heads dost povedený rockovější a vtipně nazvaný titul "No Talking Just Head".

Co zaujme na výběru (kromě chvályhodného a ne častého využití možné délky cédéčka) na první poslech, je jeho pestrost. Z chronologického řazení lze částečně vysledovat proměny kapely, těžko lze o dvou skladbách říci, že jsou si hodně podobné. U úvodní "Love -> Building On Fire", prvního singlu, jsem ještě tak úplně nepochopil, proč šéf labelu Sire Records byl právě touhle skladbou fascinován. I když i tady dechy ve vzdušné skladbě trochu překvapí, rozhodně to není typická skladba pro 70. léta. Druhá "Psycho Killer" s výraznou basou a jinak jednoduchými bicími i kytarou, aby v závěru typicky z artrockovatěla, je tou skladbou, u které odstup let nevadí. Francouzština a fistule Byrna jí dodává to "něco" navíc. Další skladba se odlišuje od přechozích hlavně použitím kláves, takže je odlehčenější. Z druhé desky nemůže chybět zvláštně jemně hutná "Take Me To The River", která je výjimkou z pravidla, že cover nebývá lepší než originál, neřekli byste, že to není vlastní skladba kapely. Jiný zástupce ze stejné desky připomene, proč se taky dá mluvit o punku jako inspiračním zdroji Talking Heads, ale už je hodně zpracovaný, jemný až zpomalený, celkově se jeví nejvhodněji do krabičky "nová vlna". Následující trojice skladeb příliš nedokladuje obohacení již tak zvláštního zvuku kapely rytmickou sekcí, kterou v těch letech přidala, to spíš produkcí elektronického mága Briana Ena. Což nevylučuje cajdák "Heaven" s piánem, po něm přijde temná "Memories Can't Wait", která by se dala označit se zjednodušením za Radiohead počátku 80. let. Těžko skladbě hádat pětadvacet let a nedivím se Mobymu, že se mu líbí.

V zástupcích třetí desky jsou už rytmická a dechová sekce znát víc, i když rozšíření původní sestavy o šest hráčů slyšet není, zvuk není plný nebo nějak "bombastický". V "Once In A Lifetime" lze slyšet možné inspirace pro hiphop (!), skladbu skoro jen na perkusích a base přitom odveze úplně jinam sborový zpěv a veselý refrén. V částečně hypnotické "Houses In Motion" se dostane na ty dechy, ale různě "zvukově zpotvořené" Enem. Trojice písniček ze čtvrté desky z roku 1983 potvrzuje ovlivnění diskem, větší přístupnost posluchačům, jde o veselejší, místy až prajednoduché záležitosti (jak jinak u skladby, která má podtitul "naivní melodie"). Ale syntezátorů plná "Girlfriend Is Better" není žádná klasická hitparádovka, to "Burning Down The House", kterou znáte možná spíš v provedení Toma Jonese a Cardigans z přelomu století, je typičtější. Přístupnost je dokonána dvěma zástupci z desky "Little Creatures" z půlky 80. let, "Road To Nowhere" nelze nikdy opomenout na dobrých výběrech z 80. let - s nečekaným gospelovým úvodem, pochodovým rytmem a všudypřítomnými klávesami s osvěžením v podobě harmoniky je perfektním zástupcem jednoduché a příjemné skladby, bohužel pro mnohé jediným, co z bohaté tvorby Talking Heads znají. V závěru výběru dojde na jednu skladbu z Byrnem režírovaného filmu, nejvíc "normálně" popovou, ovšem nebýt té artrockové kytarové vložky. Dvě skladby reprezentující poslední desku "Naked" díky rytmicko-perkusním orgiím nahlížejí do world music, v čemž Byrne pokračoval na svých sólovkách. Přitom "Blind" s výjezdy dechů lze bez obav (výjimečně) označit za funky, zatímco poslední "(Nothing But) Flowers" by bez perkusí a části refrénu mohla být pěkným popovým cajdáčkem.

I když je trochu nešikovné, že po dlouhém půstu se v posledním roce objevilo tolik kompilačních nosičů s různými nahrávkami Talking Heads, tenhle výběr má smysl. Ukazuje přehledně význam kapely pro historii a přitom není nudný, i když některé skladby by snesly zkrácení. Kdo by to byl před prvním poslechem řekl... Je opravdu "all in one" pro ty, kteří chtějí trochu víc pochopit souvislosti muziky (booklet také pomůže). Fanoušci určitě najdou vady na kráse, chybějící/přebývající skladby, ale to vždycky. Nedivil bych se, kdybyste se díky tomuhle výběru začali shánět po řadových albech, bude nás asi víc. Uvidíme, jestli se nebude za pár let konat reunion, "glowy upovidane", nebo jak to kdysi zpívala Polská republika, by mohli muzice nabídnout něco zajímavého, po poslechu výběru je to jasné.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY