Pražská sestava Ahmed má hlad funguje od roku 1997. Impulsem k jejímu vzniku byla chuť čtyř studentů slovanské filologie Univerzity Karlovy zahrát si písně, k nimž měli skrze své vzdělání blízko. Původní, tradiční rockové nástrojové složení bicích, basy a elektrických kytar kapela zakrátko rozšířila o klarinet, saxofon a akordeon (čas od času sáhne i po houslích producenta a občasného člena Matěje Kroupy), přibrala také Lauru Kopeckou coby ženský vokál. Díky tomu skupina nejenže překopala svůj zvuk k nepoznání, ale hlavně se stala teoreticky dostatečně způsobilou na to, aby se balkánského a východoslovanského repertoáru zhostila na patřičné úrovni. V roce 2001 natočila debutovou desku "Salám a Lajka", kterou krom českých občanů mohlo poznat také publikum zahraniční, konkrétně to polské, litevské, lotyšské, estonské, rumunské, ruské a samozřejmě také naši bratři a sestry na Slovensku. V roce 2004 se pak Ahmedi odhodlali k nahrávce druhé. Výsledkem je "Magadan", album nazvané dle stotisícového města na severovýchodě Ruské federace.

Ve srovnání se "Salámem a Lajkou" je "Magadan" více zaměřen na východoslovanský folklór. Děje se tak na úkor hudebního dědictví balkánských zemí, jež byly dříve stěžejním inspiračním zdrojem kapely. Mimo ukrajinských, běloruských, ruských, polských i moravských věcí však na albu najdeme také tvorbu srbskou, chorvatskou a makedonskou. Dalším rozdílem je rozsáhlý autorský zásah členů do repertoáru desky - většinu melodií složil Mikuláš Kroupa, případně Jan Žemlička, původní jsou i dva texty.

Co zůstává, je takřka punkový přístup Ahmedů k hudbě. Napříč zběsilým obsahem "Magadanu" najdete jen málo skladeb, na něž byste si nemohli naprosto neurvale zapařit (a ano, určitě i zapogovat :). Na druhou stranu, ty, jež se hodí k poklidnému poslechu, jsou zde ve značném oslabení. Jako by Ahmedi byli snahou nabídnout co největší masu energie natolik pohlceni, že ve výsledku skončí v kontraproduktivní křeči, což znamená více škody, než užitku. Pokud mám hledat slovo, které by můj pocit vystihlo nejlépe, chtě nechtě musím mluvit o jednotvárnosti - stále ta samá schémata, spočívající v rychlosti a refrénech, postavených na dechových partech klarinetu a saxofonu, snad baví po dobu několika písní, v kontextu celé desky však spíše prudí. Díky tomu chápu jako ironii, že si pánové a dáma za své motto vybrali citát Goran Bregoviće, který v něm říká: "Daleko lepší je cikánská dechovka, která hraje falešně, než precizně provedená 'Madame Buttefly' svázaná rutinou." Jestli je totiž z alba něco cítit, je to právě rutina.

Moje slova nepřímo potvrzují čestné výjimky desky, zpola původní skladby "Javor" a "Dunaj" a polský lidový "Ogródeczek", jejichž zařazením si Ahmedi alespoň trochu vylepšili skóre. Ve všech případech se totiž jedná o příjemné, pozvolnější a hlavně procítěné písně působivých melodií. Kéž by se tato skupina plná výborných muzikantů dala v budoucnu více touto cestou a většinu zbytečně zbrklé vypalovačky pošetřila pro své koncerty. Pozvolnější polohy jí sluší mnohem více.

Je tomu více než rok, co jsem na musicserveru vychvaloval nahrávku "Rakija'n'roll" Ahmedových kolegů Gothart. Díky "Magadanu" jsem toto album oprášil a s čistým svědomím mohu svoje dávné hodnocení potvrdit - pokud lidovku, tak "Rakija'n'roll". Oproti "Magadanu" je chytlavější, má rafinovanější aranže, lepší zvuk a hlavně je mnohem přesvědčivější. Původně jsem ve světle tvorby Gothart chtěl dát 6/10, jelikož si ale chuť hrát něco, co v našich končinách nemá zrovna velikou tradici, zaslouží podporu, konečnou cifrou budiž 7/10.