U nás nikterak neznámý G. Love vypustil do světa svůj šestý opus "The Hustle". Pro fanoušky zásadní informace, pro ty ostatní a především ty, kteří jdou po módních jménech, asi nevzrušivá záležitost. Kam patříte vy, se pozná podle toho, jestli budete mít chuť si dneska o téhle desce alespoň přečíst.
Philadelphský kytarista a zpěvák Garrett Dutton alias
G. Love u nás není nikterak neznámým pojmem, slýchat ho můžete vcelku často třeba na Radiu 1, několikrát tu i koncertoval. Jeho jméno je ovšem noční můrou všech ctitelů puristického pojetí žánrů (především pravověrných bluesmanů) i těch, kteří se těžko obejdou bez pověstných škatulek. Jinými slovy - řekněte si, které dva žánry podle vás nejdou vůbec dohromady a
G. Love vám je spojí s takovou bravurou, že jen stěží lapnete po dechu. A máte-li rádi bluesové crossovery, funky nebo soul, což jsou základní kameny jeho tvorby, a dosud jste neměli tu čest, pak to berte jako zaručený tip.
G. Love je ale "vhodný" i pro ty, kteří prostě rádi, když se někdo nedrží zavedených mantinelů - podobně jako třeba i takový
Beck. Deska "The Hustle" je už jeho šestou v pořadí, pomineme-li ten detail, že ty předchozí se objevily pod jménem kapely
G. Love & Special Sauce. A detail to rozhodně je, protože i na 'prvním sólovém albu' ho doprovázejí titíž muzikanti, kteří s ním tvořili náplň zmiňované 'speciální omáčky'.
Ti, kteří měli tu čest ho vidět naživo (což autor těchto řádků bohužel není), všichni svorně vypovídají o jeho rozesmátosti a veskrze optimistickém a pozitivním přístupu k životu. Ten plnou silou vyzařuje i z nového alba. 'Dlouhej kouř a pohoda blues', abych parafrázoval jednu naši již poněkud vyčpělou poprockovou partu. Jenomže to má háček. Co bylo ještě před pár lety inovativní a svěží, působí dnes už poněkud omšele. Fanouškům to asi bude jedno, ale nejen, že tu
G. Love ničím nepřekvapí a vlastně nic nového nepřináší, ale dříve či později vloudí neodbytnou myšlenku, proč vlastně neposlouchat raději jeho starší nahrávky. I napodruhé mi deska projela přehrávačem, aniž bych si byl schopen cokoliv z ní zapamatovat, jediný nápěv či motiv. Takové desky mám rád v autě - nevyrušují, nerozptylují, baví. Příjemná kulisa, ale nic víc. Pokud se ovšem s tímto výchozím bodem vnitřně srovnáte, určitě nebudete nespokojeni.
Vezmeme-li v úvahu, že žánrové mixy, jakým je třeba rapování do bluesového základu či country ruku v ruce s funky dnes již asi sotva někoho překvapí, je náplň šesté Loveovy studiovky vlastně tradiční. Žádné samply, žádná elektronika, dokonce ani žádný scratchující DJ, který by se sem upřímně řečeno docela hodil. Tím, co ji posouvá do současnosti, je propracovaný zvuk, skvělá aranžmá a špičková produkce. Tou největší devizou je ale asi úžasně zachycená nálada, téměř hmatatelný pocit, jako byste seděli s interpretem v jednom pokoji či metr od pódia malého klubu. Logicky z toho vychází, že koncertní zážitek s uvolněnou atmosférou musí v tomto případě několikanásobně převyšovat studiovou nahrávkou. Protože její obsah je zábavou bez jakýchkoliv pejorativních přívlastků, u které vás rychle přejdou případné existenciální úvahy nad smyslem života. Což občas vůbec nemusí být špatné.
S dalšími a dalšími poslechy se tedy ukazuje, že je "The Hustle" vlastně docela dobrá deska. Příjemný dojem doplňuje povedený digipack s černobílými fotografiemi a nelaminovaným povrchem, který jakoby už nenápadně naznačoval, že tohle není o pozlátku ani o uspěchaném poklusu hektické současnosti. Tady nemáte na vybranou - buď se prostě dokopete k tomu se zastavit, nebo vás zcela mine. A ačkoliv deska vyšla už na sklonku loňského léta a trochu jí trvalo, než se dostala k nám za moře, na dlouhé zimní večery je jak dělaná.