Cimbál, sitár a maglawa (nad některými áčky by se ještě měly vyskytovat vlnky, jen nevím nad kterými a neumím je napsat) - turecká velmi volná variace na kytaru s úchylným laděním a pražci z umělohmotných pásků, jimiž bývají staženy kabely v krabicích s elektronikou. Toto je výčet těch nejnepochopitelnějších hudebních nástrojů, s nimiž jsem se blíže seznámil. Pokud tedy vynechám výtvory šikovných kutilů. Asi jsem to ani nemusel zmiňovat a škatulkovači by stejně už po spatření názvu kapely hodili první z uvedených nástrojů na hřbet a vyrazili s ním k oddělení F19S3 Folkór, vedoucí Jožka Černý. Doufám, že s tímto nákladem nedošli příliš daleko a ještě mě uslyší. Především pro ně, ale i pro ostatní, kdo zatím o tomto uskupení, již více než deset let působícím pod jménem Cimbal Classic, neslyšeli, se budu snažit otevřít oddělení nové. Se stísněnějšími, ale vhodnějšími prostorami.

Na debutovém albu "Čichám člověčinu" (1996) byl ještě poměr zajímavě upravených lidových písní a autorské folkové tvorby kapelníka Dalibora Štrunce vyvážený. Další projekty "Vánoce v Rožnově" a "Jaro" pak šly, jako oslavy největších křesťanských svátků, mimo hlavní linii. Nová deska "Bylo a není aneb Kdo ví jak to je" i její nedostižná předchůdkyně "Vrávorám" (už 1999) už spoléhají jen na skladatelské schopnosti cimbálisty Štrunce. Jeho písně svou strukturou hru na cimbál trochu připomínají. Tu udeřít, jinde se jen lehce dotknout, vše rozložit po celé ploše nástroje. S lidovými motivy se v nich pracuje zase jinak, než všude jinde. Promítají se spíše do textů, do měkkého těstíčka smířlivého smutku a stesku obalených, prostě vyjádřených, nijak nových, přesto málokým uvědomovaných mouder. "Tak čteme z cizích pramenů/co v sobě máme napsané/a s kapsou plnou kamenů/po dalších hvězdách saháme","Možná, že máš/na nebi jiný mraky/však měsíc vidíš stejný jako já","ať jdou ti, kdo vědí kam"... Až poté, co jsem je opsal, jsem zjistil, že všechny tyto ukázky jsou z textů Aleny Binterové. Ta je přece jen o nějakou tu příčku blíž Jaroslavu Seifertovi, jehož "Ukolébavka" je tu také nádherně zhudebněna, než Štrunc, který si sám otextoval polovinu desky.

Classic? V rukou konzervatoristů se často ocitají nástroje přinejmenším nečekané. Saxofon, anglický roh, hoboj, klarinet... Když k nim pak nastoupí výběrem stejně bohaté smyčce (housle, viola, violoncello, kontrabas - bohužel většinou nahrazen baskytarou), mé okolí se začne rozhlížet, kam mi asi ty včely uletěly. Hmyz ovšem zůstal doma, to se jen na chvíli vypařily nepříjemné vzpomínky na unifikované popové smyčcové party. Stačí třeba krátká mezihra v "Českém Honzovi" (jehož overtura je na klasickou hudbu povedenou parodií) nebo pomalá crescenda v právem titulní "Bylo a není". Takhle na sucho se to nepopisuje nejlépe, ale v některých ohledech má Cimbal Classic opravdu blíže ke klasice než k folklórní hudbě. Poslechová náročnost, minimum jednoduchých nebo šablonovitě stavěných melodií, herní styl muzikantů, vytvářející naprosto odlišný zvuk než typická cimbálovka, jsou všechno závaží položená na jednu misku vah. Ať už se ale převáží kamkoli, kývají se mezi dobrým a dobrým. Nelze prohrát.

Přiznám se, že narozdíl od Katčina vroucného projevu mi nesedí Daliborův zpěv. Dokud se pohybuje ve vážné rovině a pomalejších skladbách, je vše v pořádku. Jakmile však dojde na hravější popěvky ("Kdo ví jak to je", "Kde nic tu nic"), nasadí lehce imbecilní tón, zbytečně akcentuje, nepřirozeně vyslovuje. A to by bylo k záporům vše. Méně vtahující než předchozí "Vrávorám", zato propracovanější, intimní, moudrá a laskavá. Taková je "Bylo a není". Jsem rád, že hudba Cimbal Classicu hrála na pozadí jedněch z nejdůležitějších a nejkrásnějších chvil mého života. Třeba je s novou deskou prožijete i vy.