Starý desky jsou hezký a i starý styly jsou hezký. Stejný názor s největší pravděpodobností má i irská chlapecká skupina Westlife, jejíž členové nazpívali skladby z repertoáru slavného uskupení The Rat Pack. Album dostalo název "... Allow Us To Be Frank" a jak je z názvu patrno, je věnováno jednomu z členů The Rat Pack - Franku Sinatrovi.
V poslední době swinguje kde kdo. Ať už je to
Rod Stewart,
Robbie Williams, nebo třeba skvělá
Renee Olstead. Pravdou ale je, že swingující boyband nebo, jak říká
Leoš Mareš,
"roztahovači prstů" je nápad přinejmenším bláznivý, a pokud bych si nebral servítky, řekl bych téměř kuriózní. Irské
Westlife známe spíše z tklivých patetických balad, kterými omamují dívčí část populace. Když jsem poprvé viděl jejich nové album "... Allow Us To Be Frank", myslel jsem si, že jsem asi spadl z višně. Čtyři kluci oblečení jako
Frank Sinatra a písničky, které se již nějaký čas řadí do zlatého fondu světové hudby. Těšil jsem se, jak si na nich pěkně smlsnu, ovšem výsledek mě docela překvapil a nutno dodat, že víceméně příjemně.
Westlife si vzali na novém albu na paškál písničky seskupení výborných zpěváků zvané The Rat Pack. Do této skupiny, jenž ale nikdy nebyla skupina ve smyslu, jak ho chápeme nyní, patřili
Frank Sinatra,
Sammy Davis Jr.,
Dean Martin a v neposlední řadě i Joey Bishop a Peter Lawford. Uznejte, že to je velice vybraná společnost. Není to tak dávno, co jsem se rozplýval nad
eponymním albem mladičké Renee Olstead, jejíž hlas je ke swingu a jazzu snad předurčen. Musím napsat, že ač
Westlife nemohou Renee v žádném případě konkurovat především barvou hlasu, jejich swingování také není vůbec špatné. Sice se sem tam objeví takové to protahování slabik, které do tohoto stylu nepatří, ale stává se tak velice zřídka. Jinak si chlapci vedou poměrně dobře. Čekal jsem to daleko horší. Jestli se ovšem na této desce něco povedlo, pak je to její atmosféra, o kterou se postaral šedesátičlenný orchestr. Vše je navíc skvěle naaranžované a především dobře vyprodukované.
Co se týče výběru písni,
Westlife sáhli spíše po klasice. Nechybí v poslední době hodně provařená "Mack The Knife" a neméně známá "When I Fall In Love".
Westlife, jak jsem psal výše, zvládli swing poměrně úspěšně. Oprostili se od svého charakteristického stylu a nacvičili swingový feeling a především frázování, což je hodně důležité. Pokud bych měl mít ale u některé skladby výhrady, pak to bude u "Smile", která se jim sice povedla lépe než Barbře Streisand na soundtracku k filmu "
Mona Lisa Smile", ale ani v jejich podání to není to pravé ořechové. Jedinou písničkou, kde je opravdu patrno, že ji zpívá boyband, je "Clementine", částečně pak i úvodní "Ain't That A Kick In The Head", což není tak mnoho.
Při poslechu "... Allow Us To Be Frank" by se chtělo říct, že pokud dostanou
Westlife pořádný materiál, hned to zní lépe a také, že opravdu šílené nápady mohou nakonec vyjít. Říká se, že teprve na swingu se ukáže, kdo umí či neumí zpívat, a pokud je to pravda,
Westlife mohou být klidní, protože touto zkouškou prošli vesměs dobře. Navíc celé jejich snažení se opírá o výborně zvládnuté aranžmá a produkci. Mimo odvahy vůbec do tohoto jít, bych rád ocenil i to, že se alespoň k mladým lidem či spíše slečnám donese i hudba, která stojí za to, aby nezůstala zapomenuta v propadlišti dějin.