Když někdo natočí osobní desku, většinou je to spíše pozitivní, protože vkládá do hudby celou svou duši, což se odráží na výsledku. V případě duetů otce a dcery - Laďi a Terezy Kerndlových, je však situace trochu jiná. Deska "...pár příběhů" vznikla jako splněné přání Laďi Kerndla, který před pár lety zápolil s těžkou chorobou a řekl, že si nejvíce přeje dožít se dceřinných osmnáctin a jako dárek pro ni s ní natočit společnou desku. Uběhl nějaký čas a deska je skutečně na světě. Což je jistě radostí pro rodinu Kerndlových, mým úkolem je ale hodnotit desku po hudební stránce.

Co se týče lehce bluesem říznuté hudby, je vytvořená rutinní formou, jinými autory, nikoli interprety a nenacházejí se tu téměř žádné skladby hodné rádiového vysílání. To by nebyla zásadní chyba, bohužel po několikerém poslechu v nich nevidím ani žádnou alternativu, ale jen za jistým učelem rychle napsaných pár not. Chápu, že u podobné desky mají hlavní úlohu texty, které vycházejí více méně ze života rodiny Kerndlových - ovšem ani ty se zrovna nepovedly. Lyriku nechali Kerndlovi na jiné textaře, kteří se pokusili napsat jim ji přímo na tělo (jak je teď na české scéně populární). A jak jsem psala již u Anety, to je snad to nejhorší, co se může textům stát, aby je psal někdo o někom, koho třeba úplně nezná a natož se ještě snažil vcítit do jeho pocitů. Kerndlovým to zjevně nevadí a zpívají na desce i úplně primitivní verše, které postrádají smysl. Abych byla konrétnější, narážím na skladbu "Sebe ti dám". Další mnou tolik propíranou hrubou chybou jsou stupidní fráze typu "i když už všechno víš a dávno se bouřky nebojíš", které snad slouží jen jako hrubá záplata do textu, který musí být rychle dokončen. A aby toho nebylo málo, některé mi přijdou i jako klišé, co třeba "sejdou z očí, z mysli všechna přání", a to především proto, že první s tímhle přišli Chinaski. Další do očí bijící věcí je píseň věnovaná manželce a matce, snad by se slušelo vymyslet něco trochu dospělejšího než "jen ona je nej". Abychom se odpíchli od textů, snad poslední věcí je, že nemnoho posluchačů baví poslouchat rozhovory mezi otcem a dcerou více než jednou.

Jinak na desce nenajdete víc než to, co jsem výše popsala, takže zakončím článek úryvkem ze skladby "Ten druhý" "co na to říct?". Není nic špatného na duetech otce a dcery, ani na trochu méně komerční a nepříliš melodické hudbě, která má v sobě kus duše. Ale deska s takovou hudbou může být jedině autorská (s čímž možná někteří mí kolegové nesouhlasí, ale já si za tím stojím). A pokud má deska zaujmout na delší dobu běžné posluchače, měla by k nim hovořit trochu i jejich jazykem a obsahovat témata, do kterých se může vžít i někdo jiný než členové rodiny Kerndlových.