Petr Muk kdysi dávno, bude to už patnáct let, byl leaderem kultovní formace Oceán. Té se díky náhodě naskytla příležitost předskakovat na několika koncertech dvojky Erasure. Pro Petra samotného to je jedna velká vzpomínka. Letos podnikl výlet do Londýna a předpokládám, že tam ho i napadl nápad si toto vše připomenout nějakou deskou coverů. Když zavítáme do současnosti, tak tu mám v rukou minialbum s pěti covery Erasure, to dostalo název podle jednoho z prvních hitů tohoto popového dua "Oh L'amour", a u mě samotného přechází úsměv v žal, ale pěkně popořádku.

Když jsem si "Oh L'amour" pustil poprvé, byl jsem zděšen, že něco takového mohlo vzniknout. Snažil jsem se však tomu dát čas a hnedle to nesmést ze stolu. Petr Muk je dobrý zpěvák, ale toto se mu doopravdy moc nepovedlo. I po několikátém poslechu mě neopouští děs, kterým mě straší nejméně povedená záležitost v podobě "Snad jednou" (v originálu "Sometimes"). On nic lépe se nepovedla ani "Loď bláznů" ("Ship Of Fools"), ze které se vytratilo ono kouzlo originálu, a synťákový pelmel Michala Šetky vše spíše kazí. Ale pojďme k té lepší části. Úvodní "Oh L'amour", v níž je navíc klavírní linka, se poslouchá vcelku dobře. Rádiová hitovka "Láska tě spoutá" ("Love To Hate You") velmi dobře šlape, vše to tak trochu shazuje ten rádoby retro a český osmdesátkový sound, originál od dua Bell / Clarke je oproti tomu geniální záležitostí. Poslední do kompletu je titulní skladba z épéčka Erasure "Stop!", ta též není úplně špatná.

Kdyby "Oh L'amour" vyšlo podobně jako "Olympictures" Shalomu, byla by to příjemná záležitost. Bohužel přidané remixy to vše dost ničí. "Violet version" skladby "Láska tě spoutá" je jen o něco delší podoba původní verze. "Stop!" a "Go! remix" mi vůbec jako nějaký remix nepřipadá, jen se něco trošku pozměnilo - taková alternativní nebo demo verze. Jediné, co stojí za zmínku, je "Be happy version" "Oh L'amour", kde je využit motiv skladby "Don't Worry, Be Happy" Bobby McFerrina - do melodie je připojený hlasový beatboxing vokální sestavy G*Apeels, možná je to povedenější úprava než verze na začátku tohoto minialba.

Připadá mi to jako dost sprostá věc, přihozením dvou zbytečných remixů byla přesáhnuta ona magická hranice časomíry 25:01, aby se to mohlo prodávat jako regulérní deska. Kdyby to bylo pouze épéčko, dal bych o bod více, ale takhle je ta minutáž zbytečně natáhnuta a výsledek je hodně rozmazaný. Zajímalo by mě, co by na to řekli samotní Erasure. Takto si to vzpomínání moc neužívám, snad to příště bude lepší.