Krve je plno, vaty málo

09.12.2004 14:00 - Pavel Parikrupa | foto: facebook interpreta

Tři roky po "Know Your Enemy", zatím poslední řadové desce, byly u Manic Street Preachers vyplněny albem největších hitů a sbírkou rarit a coververzí. Nyní se Manics připomínají novou studiovou kolekcí pojmenovanou "Lifeblood", která je výtečná. Více v dnešní recenzi.
9/10

Manic Street Preachers - Lifeblood

Skladby: 1985, The Love Of Richard Nixon, Empty Souls, A Song for Departure, I Live To Fall Asleep, To Repel Ghosts, Emily, Glasnost, Always/Never, Solitude Sometimes Is, Fragments, Cardiff Afterlife
Celkový čas: 45:12
Vydavatel: Sony Music / Bonton
Fanouškům a dlouholetým posluchačům Manic Street Preachers, kterým je smutno po desce "Holy Bible" (mimochodem v prosinci 2004 vychází její speciální edice k desetiletému jubileu) a jejich radikální rockové kapele první půle devadesátých let, se asi moc následující recenze nebude líbit. A to se chystám udělit kapele za jejich nové album "Lifeblood" devět bodů z deseti! Je to paradox, ale vycházím z průzkumu názorů, jež se vyrojily hned po vydání desky a které skupinu kritizují za příklon k průměrnému popu, ztrátu energie a vůbec za to, že to s Manics jde od desíti k pěti. Ale ještě jednou opakuji, nezlobte se na mne - k udělání obrázku stačí říci, že se mi líbí letošní desky Keane a R.E.M. Sami MSP pak svou novinku označují termínem "elegický pop".

Recenze renomovaných hudebních periodik jsou rozptýlené jako střely z vadné brokovnice a pohybují se od trpkých odsudků (Q Magazine dává dle naší stupnice 3/10) až po nepokryté nadšení (Drowned In Sound, 9/10). A hned na začátku přiznávám - ta podoba Manic Street Preachers třeba z desky "This Is My Truth Tell Me Yours" se mi u nich líbí nejvíc a "Lifeblood" jsem si doslova zamiloval. Nová deska opravdu je nejméně radikální ve smyslu politickém a zároveň nejvíce melodická a popová v historii kapely, pověsti tedy nelhaly. Je jen na posluchačích, jestli tento fakt budou akceptovat a přijmou jej jako pozitivum či zápor. Osobně mi smířit se s onou tzv. "vyměklostí" nečinilo žádné potíže a "Lifeblood" si náramně užívám.

Zvuk "Lifeblood" přesně odpovídá bookletu desky - čistá grafika, kombinace bílé, šedé a červené, rozptýlené kapky krve, krev na lidském těle. Nádherná práce. Písně na albu jsou prodchnuty melancholickými náladami, pryč jsou špinavé kytary a zářezy nožem do paže. Typické je použití rafinovaně jednoduchého kytarového či klavírního motivu (ha, co třeba "Empty Souls", tady jsou ti Keane!), který po jemně naznačeném úvodu otevře posluchači obrovský otevřený prostor, zlomek sekundy před odrazem ke skoku a následnému plachtění - nejhezčí ukázkou je skladba "Glasnost" (!). Na celé desce snad není nic, co bychom už od Manics neslyšeli, ale tady se jim ty krásně smutné nálady podařilo úžasně zkoncentrovat, třeba jako v písni "A Song For Departure".

Pochopím, když se někomu nezalíbí skoro-až-disco "The Love Of Richard Nixon", měkoučký zvuk k výškám stoupající "I Live To Fall Asleep" nebo sentimentem nasáklá "Emily". Snad se mi "Lifeblood" jen nějak záhadně trefila do nálady a rozpoložení, snad jsou v tom nějaké čáry anebo už vážně stárnu. A taky se mi velmi líbí jedna myšlenka z úžasné skladby "To Repel Ghosts" - "Budujte mosty, ne cesty."


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY