Ne že bych se nějak vyžíval v experimentech, jako v jak krátkém čase ze sebe recenzent pod tlakem dokáže vytlačit jako hlavní produkt své činnosti smyslupný článek s alespoň jednou kávovou lžičkou originality. O tom, že mě štěstí zrovna nekapultuje na nejbližší větev, když jsou tyto pokusy prováděny na mě, se tedy určitě rozepisovat nemusím. Stalo se. Ale hned jsem nekapituloval. Pro urychlení práce jsem si ještě předtím, než jsem poprvé na CD "Autopohádek" nedobrovolně přestěhoval nějaké ty bakterie posbírané po vozidlech hromadné dopravy, naskládal do imaginárního šuplíku slušný svazeček obratů a postřehů o Chinaski obecněji, s tím, že půjdou s drobným zapošitím tamhle a povolením onde použít, ať už bude deska jakákoli.

Nejdou.

Jasně, věděl jsem, že chce kapela natočit desku pro děti. I to, že má být na cizí texty. Ale už ne, že z celkových sedmdesáti minut bude hodina mluvené slovo. Takže jsem si své rozumy zase pěkně vrátil do šuplíku. Těch pár kratičkých, zato někdy až uhlířovsky hravých popjevků, ani "Kutil" hrající jako kulisa k hospodskému tahání informací z dědka Sekery, opravdu nestačí k tomu, aby šla deska hodnotit jako hudební. Jenže jako co tedy? Namluvené pohádky se nám tu v redakci zrovna nehromadí. Hm. Ale hodnotit bych asi nějak měl, že? No uvidíme. Vidím to na trapnou, bojácnou, nejprůchodnější sedmu.

Co se pohádek samotných týče, mělo by se spíše než o Chinaski mluvit o projektu Michala Malátného a hostů Lucie Bílé a Jiřího Lábuse. Společně v režii namluvili tři ze (alespoň z pohledu automobilového průmyslu) stařičkých příběhů Jiřího Marka. Ty, ač netrhají žádné rekordy ve vtipnosti nebo poutavosti, mají v sobě onen mix dětskosti, dětinskosti a lahůdek, které děti (když už jim rozumí) neocení, jenž z mnoha moderních vyprávění pro malé posluchače dělá multigenerační záležitost.

To, že si ostatní členové kapely rozebrali drobné roličky, je ve výsledku jen dobře. Zatímco Malátného (vypravěč + hlavní mužské role) narativní a rétorické schopnosti podle potřeby přirozeně hlas dosmýkají od napínavosti přes uštěpačnost až ke komičnosti, borcům v menších rolích často úplně nevychází jejich snaha o nenucenost. O výkonu veterána dabingu Lábuse není třeba pochybovat a i Bílá nechala svůj ječák v šatně a mile odšeptala postavy rozjívené vílí nymfomanky (její píseň i zanotuje) i znuděné princezničky. Namluvení tedy s rezervou splňuje požadavky velkorysejšího gurmána a v některých momentech exploduje v hotové labůžo. Třeba odevzdanou reakci účetního Pištory (Malátný) na vtíravou otázku: "Mě hrozně vzrušujou auta, vás ne?", jsem si musel vychutnat hodněkrát.

To hodnocení. No... Předpokládejme, že nemáte neodrostlé děti, ani jimi nejste. Pak je to s "Autopohádkami" trochu jako s autoerotikou. Je to sice fajn, ale jen když není k dispozici nic uspokojivějšího. Přesto mám ale velkou radost, že Chinaski se zapnutým autopilotem nesviští rovnou k další řadovce, ale po vedlejší silnici dojeli do této země, kde se sice nedýchá nejlépe a autobus je tu sprosté slovo, ale pořád je zemí pohádkovou. Jezděte co nejmíň a když už musíte, tak opatrně, ať nemusíte být účastníky jiných nepříjemných experimentů - autonehody a autotransfúze.