Nejen ve středním proudu se vracejí legendy let osmdesátých, nejen Michala Davida, Hanu Zagorovou či Dalibora Jandu můžete potkat na současných pódiích. Ano, ano, od roku 1998 jsou zpět i rockeři zrna hrubšího, vlasů delších, kytar nabroušenějších. Již počátkem osmé dekády minulého století předváděli Oldovi Říhovi a jeho Kataboys, jak se správný bigbít dělá, a dokázali dokonce prorazit i v zemích vzdálených, progresivnímu rocku zaslíbených, jako bylo Polsko či NDR. Ani dnes tomu není jinak. Turbo a jejich záznam z červnového turné v roce 2001 zvaný "Original live" je zde a opět ukazuje, jak to má sakra znít. No ne, chlapi?!?

Ne, ne a NE! Tato recenze by se dala shrnout do jedné jediné věty: tohle je nejhorší deska v žánru zvaném pop-rock, kterou jsem za posledních několik let slyšel. Ale abych dostál svým povinnostem, alespoň nastíním, proč si to vlastně myslím. Začněme tím, co u živých nahrávek nelze mít až tak za zlé, což je zvuk. Úroveň hlasitosti zpěvu, kytar, basy i kláves vzájemně kolísá bez nějaké logické návaznosti na například vícehlasé sbory či sóla. Ale nešť, v tomto ohledu jsem slyšel už i horší. Zpěv je po celou dobu ve znamení křečovité snahy, aby těch falešných tónů bylo co nejméně. Také dechu v plicích se často nedostává, když už je v písni náhodou náznak nějaké melodie. V ne zrovna vzácných okamžicích, kdy se k hlavnímu hlasu přidávají sbory, je pak ona snaha o uchu lahodící souzvuk už naprosto marná. Navíc zpěvák velice často povzbuzuje obecenstvo, aby pělo samostatně, neboť "...zpívejte pořádně, na vás teď závisí osud tohoto večera...", nicméně na nahrávce není snad až na jedinou výjimku zpěv publika vůbec slyšet (na rozdíl od mohutného řevu, pískotu a potlesku), takže tyto okamžiky působí už úplně hloupě.

Nejhorší situace nastane, pokud se zaposloucháte do textů. Zde malá ukázka ze skladby "Kdo z nás je viný" (ano, s touto hrubkou najdete název skladby v bookletu): "To dřív bylo snů a vět / které sblíží / přibylo nám dnů a teď / nuda se plíží / trojúhelník záhadný je v nás / ta příčina ztrát / trojúhelník záhadný je v nás / s konstantou stálou / tak se ptej / kdo chce psa bít / vždycky najde si hůl / tak přiznej si chvíli / sama víš líp / kdo z nás je vinný.". Nebudu pitvat hloubku myšlenky, nicméně evidentně autor rýmuje jen tehdy, když to náhodou vyjde, a když se to zrovna nepovede, tak holt v dalším verši nerýmuje. K tomu neuvěřitelná logická stavba (Tak se ptej: kdo chce psa bít? Vždycky najde si hůl.) nebo termíny jako "konstanta stálá" - pochopitelně, většina konstant se neustále mění, že ano, kdežto tahle je jedna z těch výjimečných, co jsou stálé... To, že zpěvák nestačí na konci fráze s dechem a dvouslabičné slovo "vinný" zpívá coby jedinou notu, už raději nebudu komentovat.

Za co tedy ten jeden bodík nad minimem? Za docela vkusně zaranžovanou (byť kvalitativně nijak nevybočující) bonusovou studiovou skladbu s docela pěkným riffem akustické kytary. Ovšem to je spíš výsledek mého zoufalého hledání alespoň jedné kapky v tomto moři hudebního nevkusu.