Přelepka na opulentním digipackovém obalu s modrým lesklým nápisem "SMiLE" neobsahuje varování před ostřejším výrazivem, ale informaci o tom, že třímáme v ruce vrcholné dílo Briana Wilsona, a co víc, nejslavnější desku populární hudby, která nebyla nikdy vydána. Až teď, po bezmála čtyřech dekádách od plánovaného vydání, se deska dostává na pulty obchodů. Album "Smile" začalo vznikat v létě 1966 a mělo vyjít po legendární desce "Pet Sounds" Wilsonovy mateřské kapely Beach Boys. Ovšem, jak už to v životě bývá, věc se zašmodrchala, album zůstalo nedokončeno, nevyšlo a snad už ani vyjít nemělo (řeči se vedly různé). Až v letošním roce se dílo s názvem "Smile" Wilsonovi a jeho kapele podařilo nahrát a výsledek je úchvatný.

Zpěvák a skladatel Brian Wilson spolu s textařem Van Dykem Parksem chtěli dokázat, že populární hudba může být uměním. "Smile" má ucelenou koncepci a vzájemnou návaznost skladeb, z nichž některé jsou jen krátkým spojovacím můstkem. Písně vznikaly v době, kdy měl ke zrození zaděláno broučí "Seržant Pepř". Pořád je to populární hudba, krátké skladby, jež ovšem společně tvoří pestrou a umně vystavěnou kompozici. Mísí se v nich obrovské množství aranžérských a vokálních nápadů, spousta stylů, nálad a překvapení. Celé to dohromady drží jako obrovské puzzle, jehož hlavním motivem je velký, rozzářený úsměv na všechny strany světa.

"Smile" je postavený na barevných textech, hříčkách a úletech a stejně by se dala popsat i hudba - dovolil bych si ji označit jako psychedelický pop a pokud jste někdy zaslechli v souvislosti s písní "Good Vibrations" termín kapesní symfonie, je to snad nejtrefnější krátký popis, který se dá použít i pro celou desku "Smile". Bezpochyby je to Umění, takže stanovený cíl se Wilsonovi a Parksovi podařilo dosáhnout, a použiji teď ono oblíbené klišé, totiž slovo nadčasové - dokážete si dnes představit album, na které by se vyplatilo čekat dalších více než třicet let?

Wilsonovo dlouho odkládané dílo je svou náladou a poselstvím pevně ukotveno v šedesátých letech, ale snad opravdu mohlo a muselo vzniknout až dnes (a díky své kvalitě vlastně kdykoliv, bez ohledu na dobu a trendy), i když odstup třiceti sedmi let je vskutku neuvěřitelný. To, co kdysi Wilsonovi přerostlo svou velikostí přes hlavu a vypadalo jako navždy nedokončené a založené do složky "akta X", paradoxně dnes vyznívá úplně samozřejmě, částečky veledíla perfektně lícují, pasují a doplňují se. V tom je genialita "Úsměvu": posluchač žasne nad jeho propracovaností a přes všechnu vnitřní komplikovanost se lehounce a radostně poslouchá.