Mám ráda zvířata. Když to tak vezmu kolem a kolem, mám ráda všechnu havěť vyjma klíšťat a škvorů - ti ve mně vzbuzují téměř psychopatické sklony vedoucí až k částečné sebedestrukci. Kdybych vás chtěla pobavit, budu vám teď vyprávět o tom, jak jsem se kdysi kdesi na "pionýrském" táboře málem udusila ve spacáku, všechny možné tělní dutiny nacpané vatou k prasknutí, jen aby mi proboha nějaký ten škvor někam (kamkoli) nezalezl. O těchto zvířatech ale naše dnešní přírodovědná lekce nebude. Bude o zcela novém druhu zvěře, který se na našem území vyskytl v roce 1990, a to v omezeném počtu. Jisté o něm je jedno - miluje muziku a dle vizáže některých členů tohoto druhu také potravu. Ano, tušíte správně, modří dokonce již možná vědí - dnes se budeme bavit o kapele Sto zvířat a o křtu jejího nového CD, které tahle animální banda gigantických rozměrů pokřtila v úterý 19. října v pražském Paláci Akropolis.

Nové CD nazvané "Nikdy nic nebylo" alias "růžový mazlík", je pátou deskou téhle formace, která patří k průkopníkům českého ska. Nutno podotknout, že právě nové cédéčko stoprocentního ska obsahuje po málu, o to je ale deska stylově barevnější, bohatší, originálnější a ... a podle mě je prostě zatraceně povedená a pokud ji přijmou za svou nejen dosavadní příznivci kapely, bude mít hodně širokou posluchačskou obec. Tenhle článek ale není recenzí desky, takže se pojďme podívat, jak to na křtu vlastně vypadalo.

Akropole má jako mnoho jiných pražských klubů problémy s hlukem, a tedy danou policejní hodinu. Nájemníci chtějí po dlouhém pracovním dni zaslouženě odpočívat, takže už si publikum tak nějak zvyklo, že se do Akropole chodí brzo. Ani náš zvířecí večer nebyl výjimkou, takže černě oděná desetičlenná kapela nastoupila před beznadějně vyprodaný sál už před osmou hodinou. Začalo se osvědčenými peckami z předešlých alb, zazněly věci "Píseň", následovala "Pleše", kterou zpívá jediná žena v kapele, budoucí maminka Jana Jelínková. Vždycky, když tahle paní otevře pusu, tak marně přemýšlím, kde jsou všichni ti, kdo posílají hlasy do anket, i ti, co dávají dohromady veškeré ty žebříčky a koneckonců celá slavná hudební akademie, protože tohle je prostě hlas s velkým H. Těhotenství jako by navíc Janě dodávalo zvláštní sílu a půvab, kterým maminky většinou jen srší. U další věci nazvané "Podpaží", která má podle mě v refrénu docela nechutný text (no považte - "srůstá, srůstá, moje jamka v podpaží..." - brr!) se za klávesy postavil bývalý člen Sta zvířat Vlasta Bičík, který od kapely zběhl za zřejmě lukrativnějšími nabídkami (doprovázel na piano všechny naše SuperStars). Ten se v průběhu večera střídal s novým pianistou Petrem. Tohle nebyla jediná obměna v sestavě - na křest bohužel nedorazil benjamínek kapely, trumpetista Michal Lamač, kterého na poslední chvíli sklátila nepříjemná choroba. Mít kouzelné sluchátko, šlo by to zařídit, takhle se kapela musela "spokojit" s rovnocennou náhradou v podobě trumpetisty Míry, který je, jak se tak říká jedním slovem, střelec. Aby ne, ve většině jiných kapel hraje první trubku a bylo to znát, i když hrál celou dobu z not. Vzhledem k tomu, že měl na nazkoušení celého repertoáru dva dny (!), nedá se než ho zahrnout superlativy. Michal tak smutně přihlížel z publika, popřejme mu alespoň brzké uzdravení. U písně "Sousedska", která zazněla jako pátá v pořadí, si s námi nepříjemně pohrála technika a nastala nechtěná pauza. Problém se poměrně rychle odstranil, údajně prý někdo (návštěvník?) někam (do zásuvky?) něco (pivo?) nerad (?) vylil, spíš to ale zavánělo předimenzováním aparátu. V těsně načasovaném playlistu kapely, ve kterém se ani s žádnou plánovanou natož neplánovanou pauzou nepočítalo, tak vznikl skluz, takže se časem muselo pár věcí vynechat. I tak jsme toho ale slyšeli dost.

"Sousedska" už se tedy po pauze nedohrávala, přešlo se rovnou na první věc z nové desky s názvem "Domácí kino", kdy se bubeník a zpěvák Honza Kalina u bicích vystřídal s perkusistou Tomášem Krčkem a přešel si k přednímu mikrofonu jako pak během celého koncertu ještě několikrát, aby si zazpíval, zahrál na tamburínu, zaklepal vajíčkem anebo, v horším případě, i zatančil. Další přišly na řadu "Pochyby", tady na pódium nastoupili hosté - smyčcový septet, který se podílel i na studiové nahrávce a který byl kvůli zvuku od kapely oddělen skleněnými a dost upatlanými paravany (tuhle závadu v další části večera personál Paláce Akropolise umně za pomoci mistra Propera odstranil). Hosty Honza uvedl slovy: "To jsou naši kamarádi, kteří s námi žijí v akvárku." Další hosté byli na pódium pozvaní při mafiánské "Chicago 1933", která jako by atmosférou vypadla z filmu "Kmotr". Na flétnu (nebo nějakou její odnož) si tady zafoukal Petr Koláček alias Koblich z kapely Gothart, svá super sóla si tady postupně vystřihla celá dechová sekce, klávesy i kytarista Petr Ostrouchov, toliko vedle Honzy Kaliny skladatelská duše kapely. Na lidech v publiku bylo po uplynulém setu znát, že nové věci ještě moc neznají, takže zase oživli a přestali hlučet až u věcí "Parník" a "Dap-geo", kde mohli konečně uplatnit pokřiky "Ska, ska, ska" a uklidnit se v tom smyslu, že jim jejich oblíbená kapela ještě nějaké to skáčko zahraje. Jednou z nejlepších věcí na desce i na koncertech je podle mě "Pohádka", úžasný pelmel středověké muziky s rapem, který na desce i v Akropoli zajistil Ota Klempíř z J.A.R. U téhle věci vpochodoval na pódium Kalina v kašpárkovské čepičce (kašpárci, konkrétně v počtu čtyřiceti členů, jsou tady totiž nositeli rakve jakéhosi chudáka prince, který tak dlouho chlastal, místo aby zabíjel draky, až ho vzal čert) a celou dobu seděl Janě, která "Pohádku" zpívá, u nohou, a tvářil se tak, že byste mu dali poslední korunu i v době hlubokého středověku. Následovala titulní věc z nového alba "Nikdy nic nebylo" a po té se konečně pokřtilo. Kmotry byli už zmíněný Ota Klempíř, Milan Cimfe ze studia SONO, kde se deska točila, a fotograf Ivan Prokop. Popřálo se mnohé, mimo jiné, aby už kapele nevypínali proud, ale hlavně, aby jí to prostě i nadále a ještě dlouho"takhle" šlapalo. Poděkovalo se sponzorům a mediálním partnerům a bez pauzy se jelo dál.

V druhé půlce večera zazněla jako první poetická věc "Dáma s čápem" s úžasným textem vrchního textaře kapely Tomáše Belka, jinak též části dechové sekce (tenor saxofon). Mimochodem, všechny texty, o jejichž interpretaci se v kapele dělí Jana, Honza Kalina a Petr Ostrouchov, jsou jakoby s prominutím do huby dělané tomu kterému členu kapely a všechny do jednoho jsou skvělé, což kolikrát oceníte spíš při domácím poslechu a prolistování textů v bookletu než na koncertech. Jediné, co mě štvalo, byla zase reakce publika, které prostě zřejmě nepochopilo, že se Zvířata decentně odklání od své cesty ska businessem a tuhle krásnou pomalou věc s excelentním partem pro trubku jednoduše spíš prokecalo, minimálně v zadních řadách tedy určitě. Satisfakcí pro ně byla další věc s výmluvným názvem "Skandál", kterou na desce "Ty vole, na základní škole..." nazpíval Daniel Hůlka. V koncertním podání jeho hluboký hlas nahrazuje věrohodně Petr.

Po nutné osobní hygienické pauze, která se trochu natáhla, protože klub byl narvaný k prasknutí, jsem se vrátila přesně na další z těch poetičtějších pecek z nové desky "Romeo a Julietta", další byla písnička "Pláč", kde ďábelský Ostrouchovův taneček zapříčinil prasknutí struny, takže se zase chvilku čekalo, až bude všechno na svém místě a správně natažené a naladěné. Honza Kalina se nechal slyšet, že "tohle jsou ty momenty, který miluje, protože se tak může deset minut blbě koukat lidem do očí". Další moje oblíbená věc z "Nikdy nic nebylo" je píseň "Majonéza, hrábě", která má na desce svoje anglické dvojče a je charakteristická disco zvukem a místy díky smyčcům a naprosto fenomenálním hrátkám dechové sekce připomíná po instrumentální části tvorbu Jamiroquai. Jako poslední nová věc zazněla na koncertě písnička "Jsem tady cizí" a pak se už publikum mohlo pořádně vyskákat na závěrečné a notoricky známé "Novgorod" a "Škola", která je asi nejlepším songem z předešlého alba a která má text, jenž by neměli slyšet docházky a pořádkumilovní rodiče školáků, potažmo učitelé. Čas ukazoval neúprosných 22:00, takže na přídavky moc času nezbylo. Místo původně plánovaných tří zazněl jen jeden, osvědčená předělávka "Sex Bomb" z dílny Toma Jonese, která právem dostane do varu i ty, kdo v životě o téhle kapele neslyšeli. Z playlistu ve finále díky časovému presu odpadlo celkem pět věcí, ale vzhledem k tomu, že koncert běžel bez přestávky, bylo toho v upoceném sále i tak dost. Energický koncert zakončila projekce vtipného animovaného klipu z dílny animačního studia Kluci vespolek na titulní píseň "Nikdy nic nebylo".

Večírek to byl vydatný, i když na konci před přídavkem (zřejmě taky kvůli skluzu a možná i částečné nervozitě) chybělo Kalinovo obvyklé "Hajzlíci, jste normální?". Anebo jsem to prostě v tom skandujícím davu přeslechla? Přes malé problémy s technikou (podotýkám, že ona zalitá zásuvka byla jediným "kiksem", jinak byl zvuk během celého koncertu luxusní), nemocemi, prasklými strunami a chvílemi příliš ortodoxním publikem proběhlo všechno v klidu a příjemné atmosféře, a tak to má přece na správném křtu být.

Playlist: Píseň, Pleše, Podpaží, Socha, Sousedska, Domácí kino, Pochyby, Hoří, Chicago 1933, Parník, Dap-Geo, Velká láska, Pohádka, Nikdy nic nebylo, Dáma s čápem, Skandál, Ryba, Příbuzný, Romeo a Julietta, Pláč, Jak zmírnit děs, Noviny, Majonéza, hrábě, Jsem tady cizí, Novgorod, Škola, Sex Bomb

Sto zvířat, Palác Akropolis, Praha, 19.10.2004