Pravidelným čtenářům musicserveru asi neutekla recenze kolegy na singl "Může se stát". V ní už byla odhalena totožnost pachatelů projektu Umakart. Spojení charismatického vokalisty Priessnitz Jaroslava Švejdíka a dvou guru naší elektronickokytarové scény - Muchowa a Neuwertha - "zavánělo" očekáváním velké kvality. Na první pohled pro někoho trochu překvapivé spojení, pro jiné zase možná sázka na jistotu producentů, kteří skoro ovládli český trh moderního kvalitního popu. Jenže jak Švejdík inzeroval už delší dobu (mj. v našem nedávném rozhovoru), postupně se mu hromadily písničky, které se nehodily pro domovský Priessnitz.

Po poslechu desky "Manuál" lze jen potvrdit, že by pro kapelu nebyly nejvhodnější. Potřeboval někoho k sobě místo Petra Kružíka a Dušan Neuwerth (a dva členové kapely Nierika, včetně jeho bratra), od kterého očekával obalení jeho základů do elektroničtějšího hávu, byl dobrá volba. No a že se Mouchovi Priessnitz vždycky líbili, je známo, měl mimo jiné důležitý podíl na výborném "Potichu". Takže případná teorie sázky na jistotu neklapne, Švejdík sám říká, že se mu líbí myšlenka seskupení lidí, kteří si vzájemně vypomohou v řadě činností.

Od prvních tónů je jasné, že Umakart je založen na jednoduchosti, taková elektronická lo-fi produkce. Pár akordů piána nebo vybrnkaných na kytaru jako základ, který je však často rozsekán, upraven nebo zasmyčkován, k tomu další elektronické ruchy a škvrky, vokál a je to. Písničky až v minimalistických aranžích, přesně v duchu tři roky starého rozhovoru se Švejdíkem. Většinou je rytmicky vhodně zvolen lehce triphopový rytmus, někdy "počítačový", jindy živý. Např. hned úvodní "Poslepu" nebo později "Katrin" je založena hlavně na rytmu, doslova pár syntíkových zvucích a prohrábnutí strun kytary. Deska se celkově nese v poklidném duchu, který může být pro někoho až ospalý. Nebezpečí přílišného poklidu narušují dvě skladby uprostřed desky ("Brněnský drak" a "Doba ledová"), které díky lehce zboosterovaným kytarám "zarockují" a logicky tak připomenou mateřskou kapelu Švejdíka. Druhá jmenovaná skladba je jasným kandidátem na druhý singl (na webu vydavatelství je kousek ke slyšení, že bych se trefil?) - chytlavý refrén a tvrdší kytary v refrénu, srandovně "kastrátové" doprovodné vokály producentů.

Důležitou součástí tvorby Umakartu jsou samozřejmě Švejdíkovy (s lehkou výpomocí u-bahnovského Jardy Rudiše) texty. Komu připadnou texty Priessnitz pouze rádoby poetické (i takoví se najdou, i když to nechápu), ani umakartové reflexe spíše městského života a samozřejmě partnerských vztahů ho nepotěší. I na několikátý poslech hůře uchopitelné se však díky Švejdíkově civilní a uvěřitelné interpretaci pod kůži dostanou a není třeba řešit dopodrobna jejich obsah. K účinku přispívá způsob nasnímaní vokálu, průzračně čistý hlas se doplňuje s jemnými aranžemi a vytváří atmosféru intimna nebo lehké melancholie.

"Manuál" je z těch desek, u kterých záleží na způsobu poslechu, více ji oceníte ve sluchátkách, kde vyniknou jemné aranžérské "triky" nebo hodně nahlas, což se ale příliš nehodí ke krásně melancholické náladě desky. Jinak mohou jednoduché (přitom tak funkční!) písničky poněkud splynout, na konci desky by se přece jen hodilo nějaké rychlejší nebo "tvrdší" probuzení. Ale zase těch necelých čtyřicet minut uteče, ani nevíte jak.

Je zajímavé, že pro tak příjemnou muziku tohoto projektu zvolili členové název (jak projektu, tak alba), který nepřináší bůhvíjak libé asociace. Muzika však ano, podařilo se spojit silné stránky účastníků projektu a vytvořit tak potřebný kvalitní důkaz, že v Česku lze dělat moderní písničky na úrovni. Očekávání byla velká, ale jsou naplněna. I když si živé provedení desky určitě nenechám ujít, debut Umakartu je deska introvertní, na doma. Proto nutný dodatek k hodnocení - nezapomeňte na sluchátka.