Když nenápadný, inteligentně vyhlížející mladý muž vešel do restaurace, kde jsem se měl potkat s kapelou Bůhví, musel jsem ho dlouho srovnávat s obrázkem na přebalu CD, než jsem se ujistil, že jde opravdu o Martina Hrubého, kytaristu a zpěváka skupiny. Chvíli jsme si jen tak povídali, a když pak svoji poněkud mediálně známější tvář přinesl i Ondřej Brzobohatý (klávesy, zpěv), dali jsme se do příjemného debatování o muzice všeobecně a samozřejmě i o budoucnosti, minulosti i současnosti formace Bůhví. Celé naše rozprávění se pak vyvinulo v příjemnou záležitost se spoustou humoru, nadsázky i věcných a podnětných názorů.

Dokončili jste druhé album "Akt", jak ho hodnotíte?

OB: Já ho hodnotím tak, že je samozřejmě dobré. Je to asi to nejreprezentativnější album, jaké jsme mohli udělat, protože vystihuje všechno, co hrajeme a představuje nás v celé naší nahotě.

Jak se změnila vaše hudba od prvního eponymního alba "Bůhví"?

OB: Asi tak, že do kapely přišel Karel Pičman, nový to trumpetista, já jsem na desku napsal víc písniček, tím pádem je album lepší (smích, MH se dusí pečenou rybou) a je i daleko profesionálnější a propracovanější. Měli jsme na něj jednak víc času, jednak i víc peněz a řekl bych, že snad i víc chuti. Za těmi písničkami jsme si vyloženě stáli, u toho prvního alba to bylo spíš tak, že jsme neustále spekulovali, co tam z našeho repertoáru, který nebyl ještě úplně ustálený, vybrat. Ale teď už jsme měli úplně jasnou hlavu.
MH: Já jsem během natáčení prvního alba pilně navštěvoval Ondrovy kursy egoismu, takže to aktuální už je i z mé strany takové vyzrálejší a sebevědomější.
OB: A hned po vydání téhle druhé desky si i Martin založil vlastní kurs egocentrismu.

A jaký je rozdíl v distribuci? První deska se nedostala, pokud vím, do běžného prodeje...

OB: Nedostala, ale o nás se teď naštěstí stará firma Sony, která si nás vzala pod svá křídla a nechala nás dát do distribuce a byli bychom velmi rádi, kdyby z této spolupráce mohla vzniknout třeba další deska.

Jakou máte šanci na tom "velkém" trhu, když takovýto styl u nás nikdo předtím nehrál? Nebo o někom víš?

OB: Upřímně řečeno o nikom nevím. U nás je to trošku jinak. My jsme strašně rádi, že se deska prodává a že o ni lidi mají zájem, ale zároveň není naším cílem a nejvyšší ambicí být na prvních příčkách hitparád a lámat rekordy v prodejnosti. My vždycky budeme hrát to, co nás bude bavit a když to bude bavit i ty lidi, co si nás budou kupovat, tak nás to samozřejmě potěší. Ale při tom, jaký trh je v Čechách, těch šancí zase moc není, přestože tvoříme písničky, které jsou takové poslouchatelnější, co se týče českého ucha, a přitom si zároveň udržujeme svůj styl. Když na koncertech vidíme, že to lidi baví, úplně bych to neodepisoval. Lidi se mění, doby se mění, tak proč by se nemohla změnit populární česká muzika.
MH: Třeba se z nás stane móda.

Pohybujete se na dost širokém spektru vlivů, nemáš pocit, že pokoušíte svojí nezařaditelností konzervativního českého posluchače?

OB: To je právě ono. My se nesnažíme o jeden jediný styl, inspirujeme se po celém světě, v čemž tkví naše originalita. Proto také používáme označení czech world music - hrajeme věci, které jsou ovlivněné světovou ethno muzikou a přitom máme české texty a snažíme se tu hudbu i nějakým způsobem přetvořit. Ono totiž nejde dodržet přesně všechny harmonie a postupy například židovské nebo balkánské muziky, protože by to nebylo tak atraktivní pro české ucho ani pro nás. A právě tenhle náš styl budeme hrát pořád, dokud nás to bude bavit. Až nás začne bavit heavy metal, tak budeme hrát heavy metal.

Odkud si myslíš, že se budou rekrutovat vaši posluchači?

OB: Pravda je ta, že když jsme byli na folkovém festivalu, nečekal jsem, že bychom mohli zaujmout folkové publikum, ale stalo se tak. Když jsme byli na akci, kde bylo vyloženě bigbeatové publikum, říkal jsem si, že to pro ně nebude zajímavé a stalo se, že ty lidi na to pařili a zajímalo je to. Načež jsme hráli v literární kavárně, kde byli samí intelektuálové a říkal jsem si, že naše hudba pro ně bude možná taková prazvláštní, ale taky se jim to líbilo. A nakonec na náš koncert v Lucerna Music Baru přišly nějaké třináctileté holky, které tam byly pravděpodobně kvůli mně, ale bylo na nich vidět, že se jim ta hudba líbila. Takže já si myslím, že hudba si vždycky svého posluchače najde. Neříkám, že si najde masy, ale svého posluchače určitě.

Vyhráli jste Portu v Jihlavě a dostali jste Krtečka na Zahradě, vaše CD se těší zájmu médií i širokého okruhu posluchačů. Byl tohle na začátku váš cíl, nebo máte namířeno ještě výš?

OB: My míříme úplně nejvýš. Ne, my chceme dosáhnout toho, aby na naše koncerty chodili lidi, které to bude bavit, a abychom z toho hraní my sami měli radost. To zatím funguje a jestli to bude fungovat čím dál tím lépe, tak bůh žehnej, to je dobře.
MH: Každý koncert je společným dílem muzikantů a posluchačů. Jsou to spojené nádoby. Když cítíme, že nás lidé poslouchají, reagují na nás a dobře se baví, dáme do hraní všechno a končíme v naprosté euforii. Takže našim největším cílem je získat si své chytré a milé publikum

Čeho se dá dosáhnout s českým původem? Má kapela od nás šanci se prosadit v zahraničí?

OB: Já si myslím, že určitě ano, podle mě třeba konkrétně my (smích), protože ethno muzika se teď všeobecně hodně líbí. Je pravda, že třeba na západě se líbí takové ty echt ethno kapely, ale já se nebojím toho, že kdybychom vyrazili třeba do Francie, že by nás nějak nebrali.
MH: Souhlasím, třeba na základě zkušenosti, kterou mám se skupinou Traband. Ta do jisté míry také vychází z balkánské a židovské muziky, zpívá česky, ale je hodně svá, stejně jako my tu hudbu přetvořili k obrazu svému. A objíždí s ní celou Evropu, byli dokonce v Japonsku, no a podle toho, co jsem četl na webových stránkách a podle toho, že těch koncertů mají tolik, jsou velmi úspěšní a lidem se to líbí. Myslím, že kdyby se to podařilo, tak i my bychom něco takového mohli do budoucna podniknout.

Jak vás berou česká rádia?

MH: Pozvolna nás začínají hrát. Ale stav českých rádií je kapitola sama pro sebe. Jsme na tom jako všechny ostatní mladé současné kapely. Je riskantní je zařadit do vysílání, a tak se budou stále dokola hrát ty samé a ozkoušené vykopávky. Naštěstí ale několik rádií s otevřenýma očima existuje.

Přestože je teď v módě spíš angličtina, zpíváte česky...

MH: Jsme Češi a čeština je náš rodný jazyk, ve kterém jde jakž takž vyjádřit to nesdělitelné, co se člověk skrze umění, a tvorbu vůbec, vyjádřit snaží. I kdybych uměl cizí jazyk sebelíp, nemohl bych si být jist všemi významovými vrstvami a konotacemi veršů nebo i jednotlivých slov ve verších. To se v člověku ukládá od narození, aniž o tom vůbec ví. Cítil bych se jako mrzák, který touží závodit s vrcholovými sportovci. Vždyť i v rodném jazyce je kolikrát nemožné vyjádřit přesně kýžený pocit a člověk celé hodiny váhá nad jediným slovem. Má pět synonym a hledá to šesté. Neumím si představit tento proces zodpovědně provedený v jiném než rodném jazyce.

Z těch mnoha stylů, které se mísí ve vaší tvorbě, máte každý ten svůj, který prosazujete u ostatních?

MH: To ani ne. Všichni jsme vyznavači dobré muziky a ta se dá najít úplně ve všech stylech. Každý má spíš sem tam období, kdy je uchvácen nějakým interpretem či folklórem, a to se přirozeně promítne do jeho vlastní tvorby. Ostatní se pak už rádi nechají zlákat do nových neprobádaných vod. Když někdo z kapely řekne o něčem, že je to dobrý, tak o tom vůbec nemusím pochybovat. Vím, že se mi to bude líbit taky, i když k jednotlivostem budu mít sem tam výhrady. Dobrá muzika je opravdu jenom jedna.

Jaké jsou další plány skupiny Bůhví?

MH: Hrát a hrát a hrát. A psát a psát a psát. To, co nás baví, dělat stále lépe a lépe. Howgh!

Děkuji za rozhovor.