Ten opálený chlapík, který na vás tak upřeně - a možná i trochu vyzývavě - hledí z obrázku nalevo, se jmenuje David Guetta. Národností Francouz, povoláním DJ a producent, jinak též miláček zlaté mládeže užívající si v natřískaných a předražených klubech na ostrově Ibiza. Guetta se na scéně pohybuje již od konce osmdesátých let, slušný úspěch zaznamenal s první deskou "Just A Little More Love" (2002), ale pořádnou díru do světa udělal až v loňském roce se skladbou "Just For One Day" (předělaná a oficiálně posvěcená skladba "Heroes" od Davida Bowieho), která vyšla na kompilaci nazvané podle pravidelné noci v slavném ibizském klubu Pacha "F*** Me, I'm Famous".

A cože byste měli čekat od jeho nové desky? Guetta moc dobře ví, co zrovna frčí, takže na "Blaster" naflákal, co se dalo. Především se připravte na ne vždy příjemný návrat do plastových a barevňoučkých osmdesátek (ukrutný retro kousek "In Love With Myself"), zvukově samozřejmě jaksepatří upgradnutých. Na housík, electro, funky, taky na výrazné kytarové riffy (singl "Money", nudná instrumentálka "ACDC", "Get Up"), rádoby chytlavé, i když dost předvídatelné melodie a na spoustu hostujících vokalistů.

Nejvýrazněji se na výsledné podobě alba podepsal Guettův osvědčený spolupracovník, americký soulový zpěvák Chris Willis. Hlavně on se zasloužil o to, že skladby ve výsledku nepůsobí - i přes Guettovy supermarketově standardizované podklady - úplně sterilně. Zřejmě nejlépe dopadla vzájemná spolupráce v hloubavé, smyčci opentlené skladbě "Higher". Za zmínku ještě stojí dva vokální vstupy JD Davise, který zabarvením hlasu výrazně připomíná Davea Gahana. Ve chvíli, kdy zpívá refrén v "The World Is Mine", je iluze téměř dokonalá. To, že si Guetta v mládí ujížděl právě na skupinách typu Depeche Mode nebo The Cure, je cítit třeba ze skladby "Stay", která jemně evokuje cureovskou klasiku "A Forest". Jinak ale vlastně - až na ničím nepřekvapující společnou skladbu se Stereo MC's - není moc o čem psát.

David Guetta není hledačem nových cest. Je to šikovný producent (obchodník), který ví, co se "nosí". Umí si půjčovat, trošku vykrádat a ví koho si pozvat do studia. To vše na novém albu potvrzuje, jenže se nelze zbavit pocitu, že je to ve výsledku celé tak nějak kovově chladné a bez života. Moc švandy si se sladkým - disco - Davídkem zkrátka neužijete. Měl by to být pěkný odvaz, ale jak se chcete odvazovat, když tahle deska působí, jako kdyby byla natočena ve vysmýčeném nemocničním pokoji. To hlavní, co tu chybí, jsou až na pár výjimek emoce. A bez nich to v hudbě moc nefunguje. Přesto je jen na vás, jestli tomuhle "francouzskému (houseovému) Paulu Van Dykovi" dáte šanci.