Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Recenze CD

Příjemně melancholický britpop bez kytar

05.07.2004 17:40, Radek Antl

Kdepak Británie! Tam se melodické hudbě vždycky dařilo. Zatím nejčerstvějším objevem tamní scény je mladičká partička Keane. Krom toho, že nepoužívají kytary, se jejich muzika od kapel typu Coldplay či Oasis mnoho neliší, i přesto (respektive právě proto) stojí za pozornost. Více v naší recenzi jejich debutového alba "Hopes And Fears".

8/10

Keane - Hopes And Fears

Celkový čas: 45:09

Skladby: Somewhere Only We Know, This Is The Last Time, Bend And Break, We Might As Well Be Strangers, Everybody's Changing, Your Eyes Open, She Has No Time, Can't Stop Now, Sunshine, Untitled 1, Bedshaped

Vydavatel: Universal

"Maminka si pomyslí, jací jsou to krásní hoši, tatínek se podiví, kdepak mají kytaristu," poznamenal vtipně britský server Drowned In Sound, když došla řeč na ostrovní partičku Keane (neplést s o dost horšími Kane!). Mládenci, jejichž průměrný věk činí osmadvacet let, jsou již pár měsíců hitem britpopové scény a v souvislosti s jejich budoucností padají jména jako Coldplay, Travis, ale třeba také Muse, Oasis či Radiohead. Tom Chaplin (vokály), Tim Rice-Oxley (klávesy, baskytara) a Richard Hughes (bicí) z ospalého městečka Battle poblíž Hastingsu mají zkrátka našlápnuto lépe než slušně, což potvrzuje i debut "Hopes And Fears", jenž se dokonce držel několik týdnů na špici ostrovní hitparády.

Pusťte si jej a seznáte, že její obsah nerovná se ani jeden z výše zmíněných příkladů. Snad nejvíce z nich se Keane blíží ke Coldplay, ovšem ke Coldplay bez kytar, což už ale zase Coldplay nejsou. Spíše, než abyste si představovali okleštěné tohle, či obohacené tamto plus kdoví co ještě, vezměte rytmiku bicích a baskytary, na to naskládejte pořádnou vrstvu silných pianových melodií a různých klávesových, takovou tu správnou atmosféru robících prvků, k čemuž přidejte ještě výrazného vokalistu, disponujícího elastickým hlasem se smyslem pro emotivní výraz, držícím se spíše v příjemných, falzetových výškách (jestli vážně trváte na srovnání, mixněte Chrise Martina z Coldplay a Jamese Deana z Manic Street Preachers) a dílko je hotovo. Ostatně, co jiného čekáte od ostrovanů? Snad jen tu přesvědčivost, zábavnost a hlavně nic, co by se na britpopovém albu tvářilo podezřele, můžeme chtít.

A tento úkol plní Keane na jedničku. Je ovšem otázkou, zda veskrze stejné aranžmá činí nahrávku vyvedeně ucelenou, či nevýrazně jednotvárnou. Pokud se vám podaří vnímat pouze úseky jednotlivých písní a nezachytíte pauzy mezi jednotlivými stopami, u prvních třech písní můžete dumat, o kolikátý song vlastně jde, zda tamten, co hrál před chvílí už skončil, nebo ještě trvá, nebo co se vlastně děje. Celá deska se totiž nese ve stejných, respektive dost podobných náladách, což dokazuje nejen první trojice "Somewhere Only We Know", "This Is The Last Time" a "Bend And Break": všechny tři písně jsou rozněžnělé, jednou dynamičtější, jindy zase pokornější, veskrze ovšem na jedno brdo. Posmutněle melancholická čtyřka "We Might As Well Be Strangers" lehce zmírní tempo, pročež se následná, svižnější "Everybody's Changing" zdá poněkud optimističtější (ovšem ani při té vám do vysokého skoku zrovna nebude). A takto bych mohl pokračovat dál, přes napjatou "Your Eyes Are Open", snad nejutahanější kousek alba "She Has No Time", důraznější "Can't Stop Now" a zamilovaně se tvářící "Sunshine" až k "Untitled 1", která dík svojí atmosféře mohla desku klidně uzavírat. Za ní je však ještě emocemi prošpikovaná jedenáctka "Bedshaped", která také pranic nepokazí, naopak, udrží album na oné sentimentální, patosem prodchnuté vlně a s největší pravděpodobností také přiměje, abyste si desku pustili znovu.

Ani textařská stránka věci pestrosti zrovna nedoznala. Ničeho jiného, než rýmů v první a druhé osobě, myšlenek o lásce a nenávistí, naději a zklamání či výčitek i omluv se nedočkáte. Neustálé přehrabování se v minulosti, současnosti a budoucnosti dvou citově sblížených lidí může leckomu lézt na nervy, ovšem na druhou stranu, bavíme se tu o popíku, pročež nemůžeme chtít buřičské verše nějakých pochybných mluvčích rádoby rebelující generace. Kdo by pak tomu důstojnému pianovému boybandu (myšleno bez urážky) věřil? Navíc, nechcete mi doufám namluvit, že jste se nikdy v podobných náladách spokojeně a opakovaně nepováleli, že ne?

Ačkoli jsem na začátku všechna srovnání se slavnými angloamerickými kytarovkami zavrhl, jedno se nechat musí - pokud jste si jejich hudbu oblíbili, nepohrdnete ani příjemným "Hopes And Fears" (což samozřejmě platí i naopak). Přestože kytarám zrovna nevěří, umně pracují se stejným principem jednoduché, silné melodie a výrazných vokálů, což je, pakliže se zadaří, vážně radost poslouchat. A kapele Keane se zadařilo! Je nutno podotknout, že už jsem slyšel pár mnohem lepších britských počinů, na druhou stranu těch horších bylo o dost více. Jestli tedy Spojené Království při vyslovení slova Keane opravdu šílí, potom ať se z nich klidně zblázní i Češi. Já osobně se nemohu dočkat, až ti klucí roztomilí rozezní se z rádia. Hitů mají celé album.

Související články

Pohled do britských hitparád platných od 20. května (Britské hitparády)
Pohled do britských hitparád platných od 13. května (Britské hitparády)
Keane - Strangeland (Recenze CD)
Nové desky pro 19. týden (Nové desky)
Živě: Coldplay - Fight For Your Right (Beastie Boys cover) (Video Jukebox)
Podívejte se na hororový klip "Disconnected" Keane (Video)
Coldplay vydávají jako další singl duet s Rihannou (Novinky)
Tiësto nachystal druhý díl kompilace "Club Life" (Novinky)
Podívejte se na "Silenced By The Night" Keane (Video)
S Coldplay do Prahy dorazí i Marina & The Diamonds a Frank Ocean (Novinky)

Názory

nádherně se to poslouchá (graham, 05.07.2004 20:04) Reagovat

ad texty - nu metalové kapely zas zpívají o depresích, takže jsou pro mě písničky o lásce přijatelnější...
ad písničky - každá písničky (včetně té "utahané" je hitovka jak kráva) a co vim tak je hraje jen Express, smutné, ale vím, že jsem v čechách a tomu taky odpovídá tahle recenze, mimochodem dost špatná
Skvelá hudba! (BranoZ, 07.07.2004 09:21) Reagovat

Pri prvom vypočutí som si presne povedal: Tento album znie ako niečo medzi Coldplay a Travis. Hodila by sa mi do toho aj nejaká tá gitara, ale aj tak to znie skvele a po chvíli som si zvykol a bolo to fajn. Mimochodom, spevák má hlas ako Ewan McGregor, ktorý hral a spieval v muzikáli Moulin Rouge. Hodnotenie 8/10.
garahamovýmu rohlíku(grahamovi) (Lulu, 15.07.2004 11:58) Reagovat

Neber si to osobně,můj názor rozhodně není ovlivněn mým odporem k takovýmu tomu pečivu se zrníčkama,který pak leze do zubů..To že umíš zapnout počítač ještě není důkazem,že nejsi prostoduchej,tak se k věcem,kterým ani za zrníčko z rohlíku nerozumíš,radši nevyjadřuj,ju..?Díky
pro lulu (graham, 19.07.2004 20:29) Reagovat

lulu, mám pro tebe jednu radu - přeprogramuj si svou prvotní reakci (fakt to udělej nebo se budeš dál jen ztrapňovat;) táákže... desku Hopes and Fears jsem slyšel už asi 25x, mám ji dokonale naposlouchanou a zároveň se orientuju v muzice opravdu hodně... nejen v kytarovkách, který sleduju a všechny zásadní desky (jak starých tak těch nových vlastním) můžu ti tu napsat 100 jmen a vsadím své boty, že budeš znát ztěží půlku... navíc zpívám v jedné nejmenované známé pražské kapele, takže dá se říct, že o tom něco musím vědět (o té recenzi nemluvě - taky pro někoho píšu). je to možná trochu přízemní, ale donutila jsi mě k tomu ;)
Hroza (mituz, 09.10.2004 19:58) Reagovat

Nepocul som CD, ani nechcem! Ale otravnejsie a vlezlejsie pesnicky som uz davno nepocul!!! Nerozumiem ako niekoho mozu bavit tieto polhodinove vrcania dvoch akordov za doprovodu prihluplych melodii (jednoducha neznamena primitivna). Supergrass som mal celkom rad, Coldplay som este mohol, Travis aj hej, ale toto mi uz lezie na nervy. Este stastie, ze sa radia a telka daju vypnut.

zobrazit všechny názory (11 celkem)

Album týdne 22/2012

The Mars Volta
Noctourniquet

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »