Černošský rock není zrovna obvyklé spojení. Jistě, rockeři černé pleti se mohou chlubit dědictvím Jimi Hendrixe, celou řadou funkových kapel počínaje Funkadelic/Parliament, Sly & The Family Stone až k Fishbone a Living Colour a taky je tu černošský hardcore Bad Brains. Přesto však byl rock vždy považován hlavně za bělošskou hudbu, posledních dvacet let také jako protiklad k černošské urban music. Proto je spojení předních hiphopových producentů nejen s rockem jako s hudbou, ale i s rockem jako postojem velmi zvláštní. Pharell Williams a Chad Hugo alias The Neptunes alias N.E.R.D. to dokázali na své druhé desce ustát s přehledem. Ačkoliv tato věta má i několik velmi výrazných ale.

Jak to všechno začalo? Když se hiphopoví producenti The Neptunes etablovali jako dokonalí hitmakeři a dodavatelé skladeb pro největší hvězdy, dali si před sebe ještě jednu výzvu - prosadit se i jako sóloví umělci pod vlastním jménem a s vlastní tváří. Doplněni zpěvákem Shayem natočili album "In Search Of" a podepsali ho jako N.E.R.D. (nerd = šprt). Futuristický funk, odvážnější a méně prvoplánový než jejich obvyklá produkce zaujal hned první posluchače, kterým se dostal do rukou ve formě promo nahrávky. Začalo se šeptat o vynikající desce a netrpělivě se čekalo, až konečně oficiálně vyjde. To se ale bohužel nikdy nestalo. Pilotní singl "Lapdance" totálně propadl v airplay a jejich nahrávací firma se rozhodla vydání zastavit. Deska tak vyšla jen v Evropě a to ve velmi limitované edici. Přesto se stala do určité míry kultem, výborným příkladem toho, jak zní čistá esence The Neptunes. Firma přesvědčila Williamse a Huga, aby materiál natočili ještě jednou, tentokrát ovšem jako rockové album s živou kapelou Spymob. Místo programovaných beatů a instrumentů čišela z nové verze funková syrovost a rockový patos. Ačkoliv se "In Search Of" stalo miláčkem hudební kritiky, komerčně zcela propadlo. Neprodal se ho ani zlomek toho, co nějakého tuctového singlu, pod kterým byli podepsáni.

Moc dobře si pamatuju, jak v létě 2002 vedla americký žebříček Nellyho "Hot In Herre" v produkci The Neptunes a další podobné singly byly v první desítce, zatímco se jako N.E.R.D. snažili v Evropě prorazit úděsným techno remixem Jasona Nevinse "Rock Star". Marně. Ani časté koncertování a nekonečné litanie hudebního tisku, jak jsou dobří, nikoho nepřesvědčily. Tam někde se možná Williams a Hugo rozhodli vzít celou věc za trochu jiný konec a znovustvořit N.E.R.D. jako rockovou kapelu se vším všudy. Místo aby konkurovali svým hiphopovým singlům (nebo albům jako "The Neptunes Present Clones"), zaútočili na zcela jiné posluchače. "Fly Or Die" je prvním plodem tohoto nového směřování. Je to rocková deska, od coveru, přes texty až pochopitelně k hudbě. Pokud máte rádi The Neptunes, "Fly Or Die" by vás mohlo opravdu překvapit. A to i nepříjemně. Tak ještě jednou pro všechny - toto není hip hop ani R&B! Toto je funkem střižený rock!

Přerod je to dokonalý. Pharell, který se obyčejně natřásá v klipech vedle řetězy ověšených rapperů ve velkých bourácích, zpívá najednou o deziluzi mladé generace, ztrátě jistoty a sebevraždě. Můžete mu to uvěřit, nebo nemusíte, já osobně jsem s tím měl nejprve docela problémy. Navíc jsem byl po prvním poslechu značně rozpačitý. Slabý mi přišel především začátek desky. "Don't Worry About It" a "Fly Or Die" jsou přímočaré rockové vypalovačky tažené kytarami s jemným funkovým podkladem (ale opravdu jen jemným). Skočná "Jump" s bratry Maddenovými z Good Charlote má své jemné kouzlo, ovšem přihlouplý "Backseat Love" už vás pěkně znervózní. Čtyři skladby a nikde žádný funkový groove, soulová elegance nebo hiphopová naléhavost, jen mírně prostinký big beat. Naštěstí přijde "She Wants To Move", pilotní singl, který znamená závan čerstvého vzduchu. Óda na radost z tance střižená s klasickou černošskou posedlostí ženským pozadím (dnes už slavný verš "her ass is a spaceship I want to ride") a hlavně pekelný nekompromisní funkový nářez. Následná "Breakout" začne jako delikátní popěvek ala Beatles a vyklube se z něho povedený rockový protestsong. Vrcholem desky je sedmiminutová "Wonderful Place". Skladba je strukturována jako rockový opus o několika větách. Otevře ji funková verze Armstrongova "Wonderful World", ve které Pharell bloudí světem a objevuje krásy světa. "Look at the sky, look at the sun!" vrcholí první polovina mohutným refrénem, aby se skladba zlomila do barokní smyčcové onanie, kde Pharell vypráví příběh dítěte, které se skoro utopilo na rodinném výletě. Nechci říci, že jediná skladba zachránila celou desku, ale v tomto okamžiku jste ochotni jim odpustit protiválečný cajdák "Drill Sergeant" a prostě si jen užívat lahůdkového konce alba, kde září "The Way She Dances" nebo "Maybe" s hostujícím Lenny Krawitzem a ?uestlovem z The Roots. A kdo přestane poslouchat po konci závěrečné "Chariot Of Fire", tak se ještě ochudí o výtečný hidden track.

Jedna recenze na "Fly Or Die" píše, že ta deska stojí za poslech, prostě proto, že nikdo jiný na světě nedokáže něco takového natočit. N.E.R.D. opravdu snášejí do svého tavícího kotle elementy elementy rocku, funku, metalu, hip hopu, soulu, ale i britského rocku nejslavnější éry 60. let a přitom zní naprosto jedinečně. Pokud vám nestačí obdivovat se tomu, jak jsou Neptunes schopni jeden den natáčet jako N.E.R.D. a další psát skladby pro J. Lo nebo Justina Timberlakea (a stačit by vám to asi nemělo), pak můžete "Fly Or Die" brát prostě jako funk rockovou desku a srovnat si ji třeba s "One Hot Minute" Red Hot Chili Peppers. Williams a Hugo tímto albem potvrdili, že pohodlnost a předvídatelnost rozhodně nejsou přídavná jména, které se v souvislosti s nimi dají použít. "Fly Or Die" má sice snad až příliš mnoho slabých míst na jednu z nejočekávanějších desek roku, přesto když se odprostíte od zbytečných předsudků, je to čistá hudební radost. Teď bych ale dvojici Williams/Hugo doporučil návrat zase zpět mezi rappery, přece jen jim to tam svědčí lépe.