Krátce po sobě vyšly na sklonku loňského roku nové desky průkopníků skatepunku či punkpopu, záleží, jak kdo styl chápe. Bezejmenná studiovka Blink-182 a "Splinter", sedmá řadovka Offspring. Srovnávat uvedená alba nemá cenu vzhledem k předchozímu se míjení souborů, stojí za to si však prohlédnout, k jak velké změně došlo u toho kterého souboru oproti letům minulým. Blink-182 platili vždy za skateboardové pohunky, věčné teenagery, rozpustilé rebely a mainstreamové provokatéry. Offspring, ač hudebně "spříznění", jaksi automaticky náleželi starším posluchačům, jestli měl konzumní punk své lídry, byli jimi právě Dexter Holland a spol. (ačkoli prodeje některých desek tomu nemusely odpovídat). Karta se však obrací a do pomyslného čela se probíjejí Blink-182, neboť zatímco oni prodělali relativně výraznou změnu, Offspring se odhodlali k posunu jen kosmetickému a vlastně zpátečnickému.

Napadá mě, že Offspring vystřízlivěli z komerční kocoviny, kterou jim uštědřila předposlední deska "Conspiracy Of One". Jistě se jí prodal celosvětově nějaký ten milion, v porovnání s megaúspěchem "Americana" ale musela zůstat daleko za očekáváními. Není se čemu divit, chyběl tutový hit typu "Pretty Fly (For A White Guy)", hudba to byla obecně tvrdší a přímější, skupina se na ní snažila alespoň v náznacích vrátit ke svým HC/punkovým počátkům. Inu finančně se to nepodařilo, a tak se Offspring obrátili na osvědčenou americkou cestu. "Splinter" je dokonalejší kopií "Americany". Kdyby té nebylo, snad by stálo za to i partičce složit poklonu, takhle se ale posluchač jen pousměje a buď nastolenou hru na pitomce přijme, nebo vypne přehrávač.

Já ho vypnout ani při nejlepší vůli nemohl. Při troše sebezapření - a to si přiznejme - ani není proč. Překvapivě odlišné je intro "Neocon", které dýchá atmosférou gladiátorských zápasů, dunivým dusotem bicích a nažhavených entertainerů. Pak už nastupuje dobře známé schéma rychlých vypalovaček prokládaných oddechovými popůvkami, které stejně jako na "Americana" hrají v podstatě prim (minimálně při volbě singlu). "The Noose", píseň číslo dvě, se přesně trefuje do skateového tempa odrazů nohou, Holland vykřikuje svým ječivým vokálem jednoduchou melodii a hostující bubeník Josh Freese spolehlivě dokazuje, proč patří mezi nejžádanější paličkové instrumentalisty poslední doby. Ve stejném hávu se třepe také následující "Long Way Home", čtvrtá "Hit That" nabízí zmíněnou přestávku. V rádiích už se tato veselá, ale poněkud triviální a schématická pecka začíná zabydlovat a já se skromně domnívám, že by z ní mohl být ještě větší hit než "Pretty Fly". Nejlepší píseň desky "Rage Against Myself" přichází poté a ukazuje Offspring v málo známé grungeové poloze (možná s náznakem nu-metalu) - zapomenuta je punková rytmika, melodie sice leze pod kůži, ale nikoli svou zkratkovitostí, nýbrž vypracovaným několikastupňovým nápadem. Slušně a svěže zní také navazující relativně tvrdá "(Can't Get My) Head Around You". V zápětí nastolenou povznášející atmosféru ale do kolen srazí reggae trivialita "The Worst Hangover Ever", v němž se Offspring zpovídají z opileckých dýchánků a končení s alkoholem. Už asi nemá cenu pokračovat, stejnou strukturou je vyplněna i zbývající polovina desky: "Never Gonna Find Me", "Lightning Rod" a především "Da Hui" jsou poctivé mlátičky, zatímco "Spare Me The Details" a závěrečná "When You're In Prison" více sázejí na humor a líbivost.

Štěstím Offspring je, že ačkoli plně patří do mainstreamu a mnozí by je nejraději šoupli rovnou k popu, těmi odvážnějšími kousky z každé desky se jakékoli generalizaci vzpírají. Ano, k punku mají daleko, stejně tak ale odmítají jednostranné opovržení, neboť jsou prostě dobří skladatelé a veselí muzikanti. O tom to také je. Offspring zůstali se "Splinter" lapeni v čase, vyšly vstříc těm, kteří si je zamilovali před šesti lety. Vykašlali se na nejisté experimenty a posuny kamsi do neznáma. Zůstali sami sebou a je na fanoušcích, zda taková cesta-necesta vede na Olymp nebo do strouhy.