Ač si o pub-punkovém spolku Tři sestry můžete pochopitelně myslet, co chcete, jednu věc jim sotva můžete upřít. Narozdíl od mnohých kolegů nejsou ani po letech špatným odvarem sebe sama, sály mají stále plné, na festivalech jsou vítáni a o jejich existenci tuší i ti, kteří je vůbec neposlouchají. A to vše nejen bez toho, že by je až na výjimky hrála rádia či televize, ale dokonce aniž by se výrazněji zpronevěřili svým radostně neprofesionálním počátkům. Z nastoupeného kurzu neslevují, na módní trendy nehledí, jedou stále po své koleji a přitom si na svou pozici na domácí scéně jen sotva mohou stěžovat. S aktuálním albem o ni nejen nepřijdou, ale pravděpodobně ji nejspíš ještě upevní. Osm tisíc prodaných desek za první týden totiž hovoří výmluvně.

Minule nechtěli do Evropy, teď již zas hodili politiku za hlavu a navrátili se ke konzumaci tekutin s nejrůznějšími procenty alkoholu, svému to oblíbenému koníčku. "Lihová škola umění aneb Válka s loky" je za osmnáct let existence již desátou řadovou a celkem třináctou položkou v diskografii, což je poměrně slušný výkon, vezmeme-li v úvahu, že debutovali až po pěti letech od vzniku. Něco diametrálně odlišného od dosavadního směřování by s novým albem čekal jen naiva. Nenajdeme tu nic, na co bychom od nich nebyli zvyklí - melodické písničky, občas nějaká ta punková jízda (ovšem nic extrémního), nezbytný akordeon a na nic se neohlížející vulgarismy. Snad jen toho vtipu a humoru míval Fanánek v textech více. Takže největším překvapením je nakonec fakt, že to většinou stále funguje a mezi množinu hitů určitě přibydou další - taková "Modlitba pro Partu" se může bez problémů postavit vedle mnohých už zlidovělých kousků z minula.

Soudě podle výsledku se kapela s deskou zbytečně nemazala a asi by i nějaké piplání bylo spíš na škodu. Přesto nepůsobí písničky jako šité horkou jehlou, aranžmá jsou bohatá, vypomohla celá řada hostů (například dechaři Nahoru po schodišti dolů bandu či dechová sekce kapely Traband), pohostinsky se objevil a jedním kouskem přispěl i věčný satelit František Sahula. Rozpačitě vyznívá vlastně jen booklet. Zatímco s průvodním textem si kapela vyhrála, grafické ztvárnění, i přes milé, Čapkovsky laděné malůvky, rozhodně zůstává daleko za svými předchůdci.

V textech se nezapře Fanánek jako jeden z nejschopnějších řemeslníků. Zapomeňte na duchovno (hledat je by asi stejně bylo bláhové), překvapivě nejzajímavější jsou tentokrát jeho výtvory jen samotné, oproštěné od hudební složky. Místa, kam na své nápady chodí, by mu stále mnozí mohli závidět. Horší je to se snadno zapamatovatelnými, údernými slogany, které si zřejmě Fanánek schovává pro reklamy. I nepuritánům asi neunikne, že mnoho použitých vulgarismů je nudně samoúčelných a nevzrušivě zbytečných. A pozor na přehrávání před malými dětmi. Souhrnně se pak - pomineme-li větší instrumentální zručnost - kapela vrací ke svým kořenům, které připomíná i využití předělů mezi písničkami, tentokrát v podobě dialogů z filmů s J.P. Belmondem.

Nechuť k jakýmkoliv experimentům a zjevné poučení se z minulosti prostupuje celou nahrávku - třeba "Aida" nechá vzpomenout na letitou "Budapešť". Z linie desky vybočuje jen "Vlachovka", až na úvod a závěr regulérní dechovková odrhovačka čtvrté cenové kategorie s rádobyvtipným popěvkem. Fanouškům to určitě vadit nebude a ty ostatní nejspíš kapela už stejně nezláká. Takže nakonec třeba dojdete k závěru, že to mohlo být horší a že v diskografii skupiny patří tahle deska k těm povedenějším.