S hodnocením výběrů je to těžké. Zejména těch, na kterých jsou stopy po sešití horkou jehlou dost patrné a které vycházejí těsně před Vánoci. Nebo jinak. Jsou dvě cesty, jak se postavit k vydání vlastního best of. Buď vše nechat na vydavateli, nebo si dát tu práci a udělat výběr toho, co považuji já, autor, za nejpovedenější, v lepším případě k tomu vyštrachat v soukromém archivu ještě nějakou raritu. To se povedlo nedávno například Lou Reedovi, abychom nemuseli chodit daleko, patří sem třeba i poslední výběr Vltavy. Buty se svým nadějně pojmenovaným "buTykvariátem" patří bohužel do té první skupiny.

Buty mají jediné štěstí - nikdy zásadně nezklamali. Z dosavadních šesti desek by se těžko dala vybrat jedna výrazně lepší nebo horší než ty ostatní. Každá je jiná, každá má svou atmosféru, každá je konceptuálně ucelená, na každé jsou také skladby, které po pár posleších omrzí. I názory jejich příznivců jsou dost různorodé - jsou tací, co považují za poslední dobrou a nejlepší desku debutovou "Pískej si pískej", jiní nenechají dopustit na mediálně nejproslavnější "Ppoommaalluu", pro jiné je jasným vrcholem co do konceptuální čistoty poslední "Normale". Co je pro Buty typické, je jejich nezničitelná touha experimentovat. To je slyšet z desek, to je vidět na klubových koncertech, kde dostávají studiové podoby písní zabrat často k nepoznání. Buty jsou jednou z mála kapel současné špičky domácího popu, která je složená z opravdových muzikantů. Ne ve smyslu profesionálního zvládnutí nástroje, ale chuti se rozvíjet, chuti si s vlastní hudbou hrát, rozbíjet ji a znovu stavět.

Proto není prakticky možné sestavit vyloženě špatný výběr. Při pohledu na "buTykvariát" je však zřejmé, že by mohlo být velmi jednoduché jen s trochou osobní zaangažovanosti autorů vyrobit dílo mnohem dokonalejší. "BuTykvariát" je tím nejméně nápaditým a nejméně propracovaným výběrem, jaký si lze představit, nicméně mu to hraje. Postup výroby je zřejmý - z každé desky vezměme napřed singly, pak další dvě až tři nejhranější skladby, bloky z jednotlivých alb seřaďme za sebe, proč ne třeba sestupně. Výsledným tvarem zaplňme dvě CD, s tím, kde se bude výběrový tok lámat, si nedělejme starosti. Pak ještě ušetřeme na bookletu, kromě obrázků titulních stran desek a základní informace o tom, odkud která píseň pochází a nezbytného autorství neplýtvejme informacemi!

O tom, proč takový výběr vychází právě teď, proč bychom si ho i jako třeba jen zběžní znalci kapely měli pořizovat, co by nás na něj mělo nalákat, koneckonců i proč bychom si ho měli kupovat, když případným přepálením neztratíme krom odfláknutého bookletu takřka nic... se už asi nedozvíme.