Pražskou T-Mobile arénu navštěvuji u příležitosti různých koncertů poměrně často. V poslední době nebylo zrovna pravidlem, aby již hodinu před oficiálním začátkem produkce bylo velmi zatěžko nalézt slušné místo k sezení a o třicet minut později byla plocha haly zaplněna téměř jednolitým davem. O státním svátku, připomínajícím výročí studentských protestů dvou různých generací, se tak stalo. A generací fanoušků, které halu takto zaplnily, bylo více - od desetiletého hardrockového dorostu až po statné padesátníky.

Večer zahájila česká předkapela Dux, která započala svoje vystoupení velice nezvykle již cca osm minut před osmou hodinou večerní, na kterou byl stanoven začátek koncertu. Jsa tímto nečekaným jevem mírně zaskočen ve frontě na posilující nápoj, mohl jsem plně vychutnat umění Duxu zhruba od poloviny jejich setu. A upřímně řečeno - jsem tomu rád. Ono není hrát hardrock jako hrát hardrock. Můžete mít stejné nástrojové obsazení (kytara, basa, klávesy, bicí) jako vaše vzory, můžete se snažit ohromit tisícihlavý dav posluchačů dlouhými kytarovými sóly, můžete při hraní prožívat (nebo předstírat...?) vysoké nasazení, ale to z vás Deep Purple ani Led Zeppelin prostě neudělá. K tomu je potřeba mít nápady na melodie, mít nápady na aranže a ještě to všechno umět prodat. A to kapele Dux evidentně scházelo. Nezachránila to ani snaha o věrný přednes klasických kousků tohoto žánru, neb zůstalo u snahy. Takovou "Whola Lotta Love" od zmiňovaných Led Zeppelin jsem poznal jen podle textu. Mínění přítomných milých platících pak v jedné pauze mezi písněmi vyjádřil naprosto jednoznačně zvučný hlas z pravé tribuny, zvolavše: "Běž s tím už do h...lu!"

Ovšem nápravy nálady se všichni účastníci dočkali zhruba ve tři čtvrtě na devět. Nejprve se za bouřlivého potlesku usadil za bicí jediný zakládající člen v současné sestavě Deep Purple Ian Paice, aby do rachotu jeho bubnů za pár okamžiků nastoupila celá kapela a spustila naplno svou verzi toho, jak řádný hardrock vypadá. V poměrně rychlém sledu bez zbytečných řečí mezi písněmi (i když na tradiční ujišťování publika, že je skvělé a jedinečné samozřejmě několikrát došlo) se střídaly staré prověřené hity jako "Perfekt Strangers", "Haighway Star" nebo "Strange Woman" s novinkami z aktuálního alba "Bananas", ze kterého bylo možno vychutnat živé verze třeba "Contact Lost" nebo můj osobní tip na hit pro příští léta "I've Got Your Number". Samozřejmě podle očekávání se starší písně těšily podstatně bouřlivějším ohlasům než novinky, ale všichni návštěvníci nové skladby očekávali a počítali s tím, že zaznějí. Jen se po nich zkrátka "pouze" tleskalo, ne jásalo, řvalo, dupalo a nadšeně pohvizdovalo jako po klasických peckách.

Výkony muzikantů byly naprosto bezchybné a plné nefalšovaného nadšení a radosti z hraní. Ian Gillan sice potřeboval pár úvodních písní, než se rozezpíval ke svému obvyklému výkonu, ale to byla jen drobná pižka. Bezchybný zvuk (v T-Mobile aréně není zrovna pravidlem) pak byl jemně podpořen střízlivým světelným doprovodem v barvách převážně duhových s motivem banánů k připomenutí aktuální desky na ploše za kapelou. V okamžiku, kdy byl koncert v nejlepším, přišla tradiční několikaminutová "exhibice" kytaristy Steva Morseho, následovaná svojí klávesovou sestřičkou v podání nového člena skupiny Dona Aireyho. Jeho hra chvílemi i mně, staromilci, dávala zapomenout na Jona Lorda. Pravda, Don nepřinášel nic nového, ale také nepokazil kouzlo téhle letité pohádky. A když v rámci svého exhibičního sóla po vzoru svého předchůdce zanotoval Smetanovu "Vltavu", hala burácela nadšením. No a potom pochopitelně zazněly "Black Night" a úplně na závěr "Smoke On The Water" - konec nebylo možno pojmout jinak. "Child In Time" neslýcháme na koncertech již pár let a nedošlo na ni ani tentokrát (ono to fakt asi není možné s šedesátkou na krku zazpívat), takže jsem postrádal jen "Speed King", což ale byl jenom čistě soukromý povzdech.

Deep Purple opět prokázali, že rockerem není člověk podle věku, ale podle toho, jak umí, zda chce dát do své hudby srdce a s jakou vervou své řinčivé a dunící poselství předává. Kdo zavítal onen pondělní podvečer do T-Mobile arény, neměl určitě důvod ani na vteřinu litovat.

Deep Purple, T-Mobile Aréna, Praha, 17.11.2003