Na rozdíl od svého někdejšího kolegy z legendárních Velvet Underground Lou Reeda, patřícího k těm, kteří hrají celý život onu pověstnou jednu (byť geniálně jednoduchou) písničku, nemůžeme u Johna Calea nikdy dopředu vědět, co nás bude čekat tentokrát. Má za sebou komorní akustické nahrávky jen s klavírem, nadupané desky s rockovým ansámblem i experimenty pro většinu posluchačů jen málo stravitelné. Společné mají však vždy eleganci a grácii svého tvůrce, preciznost provedení a všudypřítomnost nápadů. Jeho neustálé hledání i postoj čelem k hudebnímu vývoji i po téměř čtyřiceti letech hraní v lecčems připomíná Davida Bowieho, který také jakoby si ubíhající roky vůbec nepřipouštěl. Na rozdíl od něj však má Cale krom interpretačních a skladatelských navíc i nemalé schopnosti multinstrumentalisty.

I nové album "Hobo Sapiens" by si loňský šedesátník býval určitě zvládl nahrát sám, jenomže proč by to dělal, když je řada skvělých muzikantů, pro které je čest s ním spolupracovat? A ačkoliv je jich tentokrát opravdu hodně, Caleova osobnost mezi nimi ční jako socha uprostřed náměstí a výsledné dílo zní neobyčejný sevřeně a rozhodně nepůsobí dojmem, že by se jednalo o náhodné tápání. A co víc - jako by mělo v erbu spojení všech výše zmiňovaných poloh coby jednotlivých ingrediencí, ke kterým je nutno ještě připočítat využití elektronických rytmů a slušné porce samplů. Ty jsou tentokrát ne doplňkem, ale rovnocennou složkou použitým nástrojům, nahrávku nejen zpestřují a zahušťují, ale způsobují, že výsledek, který rozhodně sám o sobě netrpí absencí invence, je ještě barevnější a náladotvornější. Nepřeslechnutelně se na tom zcela jistě podepsala i účast zvukového mága Briana Ena. K posluchači se tak dostává nadprůměrně vyrovnaný celek, koktejl toho nejlepšího ze zmiňovaných žánrů. Trip-hopová relaxace i šansonová vyzrálost, magické rytmy i křehké melodie. Dochází k i tak na první poslech absurdním nápadům, jako je spojení world music motivu se zkresleným zpěvem jak vypadlým z repertoáru nějaké EBM party ve skladbě "Letter From Abroad". Pop i alternativa na jednom plácku. Chybí jen jakákoliv stopa hudební agresivity - Caleova energie spíš bublá a tepe pod povrchem, než aby tryskala na odiv do všech stran. Nicméně spíš než pro parket tanečních klubů je tenhle artikl vhodný pro jejich chill-outy.

John Cale zplodil další desku, která se sice asi nestane nějakým historickým zásekem, ale za pozornost rozhodně stojí nejen pro autorovy příznivce. Obstojí i jako pouhá relaxační kulisa, i jako objekt soustředěného poslechu pro náročné. Je to album, které se neohlíží do minulosti, a na to, abyste se ujistili, kdy vzniklo, se nemusíte koukat na letopočet v bookletu, ale prostě si ho stačí pustit. Moderní ve všech směrech. Praktický důkaz toho, že jsou stále i muzikanti, kteří se dokážou hudebně vyrovnat s dobou a neparazitovat jen ze zaprášených úspěchů. A jen to v dnešní době popových rychlokvašek, revivalů a těch, kteří žijí jen ze své minulosti, vůbec není málo. Jenomže tohle je navíc nadčasová záležitost a nepřehlédnutelný kousek i v rámci Caleovy diskografie. Tak co chtít víc?