Minulou neděli proběhlo v pražské Malostranské besedě, prostoru jako vystřiženém z Nerudových povídek, unikátní pokřtění jednoho zajímavého hudebního počinu. Svérázné duo zpěvačky Ester Kočičkové a klavíristy Lubomíra Nohavici tady uvedlo pod programovým názvem "Hnusná neděle s Ester Kočičkovou" mezi překvapivě početné publikum svoje druhé trochu šansonové, trochu jazzové a trochu bluesové CD nazvané prostě "Druhé album".

Kolem osmé hodiny večerní sál Besedy, v zimě o to útulnější, oč je venku větší tma a marast, praskal ve švech. Ač byl uzpůsobený komornímu vystoupení a celý parket pokrývaly stoly a židle a místnost s úžasnými klenutými stropy tak pojala zřejmě méně lidí než obvykle, i tak by příjemnou návštěvnost mohla tomuhle večeru závidět leckterá rocková legenda. A on se tenhle večer i tak trochu v duchu rockové nálady nesl, protože šlo vlastně o vůbec první vystoupení téhle osobité šansoniérky s kompletní a částečně elektrickou kapelou. Kolem půl deváté se na pódium "vhroutila" už netrpělivě očekávaná Ester Kočičková, která publiku hned s útrpným výrazem oznámila, že je nachcípaná, po několika střevních katarech, s kapelou se prý neviděla od nahrávání desky ve Zlíně a podle toho to prý taky bude dneska vypadat. Ester má svérázný humor s notnou dávkou ironie a špetkou pesimismu, kdo ho zná a kdo zná Ester z jejího společného pořadu s Olafem Lávkou v Českém rozhlase nebo televizního pořadu Dvojhlas, nemohl se nechat ničím rozhodit a na všechny její glosy během celého vystoupení reagoval salvami smíchu a mocným potleskem.

Jako první věc zazněla na začátek večera trochu paradoxně "Ukolébavka pro Kristinku", kterou jako jedinou na desce nejen složil, ale i otextoval Luboš Nohavica, a kterou věnoval svojí dceři. Klidnou píseň muselo duo stále ještě bez asistence kapely začínat nadvakrát, Ester v počáteční nervozitě nastoupila špatně, ale hned všem oznámila, že je to chyba baru, kde se lidé "arogantně baví a jsou nadměrně hluční". Opět tedy specifický humor, opět bouřlivá reakce jak z publika, tak z "okřiknutého" baru. Po první písničce nastoupila na pódium celá kapela ve hvězdném složení Miloš Dvořáček - bicí, Peter Binder - kytara, Petr Vavřík - basa a Marcel Bárta - dechy. Ester byla z přítomnosti tolika lidí na pódiu nervózní ještě o něco víc a motala, co se dalo, všechny ujišťovala, že "vážně není opilá". Publikum bylo o to pobavenější a drželo svoji hrdinku nad vodou, seč mohlo. A náhodou to všechno z její strany působilo roztomile a koneckonců i chtěně. I proto možná vyzněl najazzlý svižný song "Až se dneska oběsím" o výčitkách svědomí úžasně, šťávu mu dodalo mistrně vyseknuté saxofonové sólo Marcela Bárty. U třetí věci nazvané "Třinácté tralala" zpěvačka výrazně ožila, začala se tady projevovat její herecká průprava a komediantský talent, fakt se odvázala a v tomhle stavu víceméně s několika decentními "přezpěvy" a "přemluvy" setrvala až do konce vystoupení. Následovala věc nazvaná "Důstojník", kterou v pochodovém rytmu uvedly bicí a která se dál nesla v pomalém a zasněném duchu. Bylo docela zajímavé pozorovat, jak se Ester dokáže během koncertu měnit. Pokud byste přišli do sálu během téhle písně, aniž byste předtím slyšeli zpěvaččin ironický vstup, zřejmě byste nepochybovali o tom, že máte co dělat s českou Edith Piaf. Tak niterně a celou dobu se zavřenýma očima Ester písně prožívá. Některé jsou prostě myšlené vážně a je potřeba jim dodat na důstojnosti i výrazem a některé jsou spíše srandičky, což se dá lehko rozluštit i z textů. První třetinu koncertu zakončila nádherná věc nazvaná "O kočkách a hvězdách", kterou sice hlavní aktérka opět trochu pomotala, ale i tak podle mě patřila k jedněm z těch nej a docela dobře bych si ji uměla představit jako filmovou muziku a dokonce mi představivost polechtalo i pár nápadů na klipy. Ester konec první třetiny svého zápasu zakončila slovy "odpusťte mi to". Nebylo co, bylo to upřímné, autentické a natěšené na další songy. Že je Ester uznávaná, obdivovaná a pro ženy díky svojí přirozenosti tak trochu modla, mi došlo i o přestávce, kdy jsem se s davem šla na chvíli zamknout za dveře s panenkou. Ester frontu předběhla, a nejen že nikdo neremcal, ale když toaletní místnost opustila, nechala se dáma jdoucí jí v patách slyšet, že "čůrala přímo s Ester". No prosím, co všechno nás dokáže potěšit!

Jako první věc po přestávce zazněla prý autobiografická "Jen hlínu blues", další z playlistu shodného s pořadím na CD to byly "Masné krámy", metaforická a jediná feministicky šmrncnutá věc, kde podle mě autorka přirovnává ženy z pohledu mužů k masu. Alespoň jsem to tak pochopila, hemžilo se to tady stehýnky a prsíčky a pobídkami ke kousnutí. A možná to taky bylo úplně jinak, ale mně se tenhle výklad líbí. Přes "Grill Puškin" a vtipnou vsuvku s kapelovým kamarádem - "babochlapem" Jindřiškou Zpěvákovou (prostě převlečený kamarád a stálý to host vystoupení Ester a Luboše), který/která vtipně uvedl/uvedla sponzory a obdaroval/obdarovala zvukaře domácími marmeládami jako poděkování za luxusní zvuk, jsme se dostali až k závěrečné věci druhé třetiny - písni "Bídný taneček", který Ester zpívala zase jen za doprovodu Nohavicova klavíru.

Po druhé přestávce přišlo to nejočekávanější - křest nového CD, ke kterému se kapela přichystala hned po úvodní písničce "Sněhová královna", rychlé italské tarantele s přehršlí slov v textu, toliko vtipné parafrázi na Andersenovu nejznámější pohádku (Gerda coby obsluha v pizzerii mluví snad za vše). Křest nebyl pojat klasicky, žádné bublinky, ale šlo o křest přímo baptistický. Nosič byl třikrát omočen ve vodě doktorem teologie Oto Hlamou za vydatného pokřiku stále utleskanějšího a vysmátějšího publika a krokodýlích slz maminky a tatínka narozeného miminka, rozuměj Ester a Luboše a jejich čerstvého CD, které si mimochodem vydávají sami. Po obvyklém vtipně-trapném vstupu paní Zpěvákové už jsme se téměř nachýlili k finále. Zazněly ještě tři věci, krásný milostný duet, který Ester zpívá společně s Lubošem a který asociuje známý "levandulový" duet Petra Hapky a Hany Hegerové, ale podle mě je ještě lepší a navíc je v závěru věnován nejznámějšímu českému lachtanovi Gastonovi (místo slov "kapy kap kapy kap kapy kap kapká" v refrénu zazní "Gaston v nebi lachy lach lachy lach lachy lach lachtá"). Sice dodneška nevím, jestli Ester tohle věnování myslí vážně nebo ne, ale vzhledem k tomu, že u ní nevíte jistě vůbec nic, netřeba se tím zabývat. Po "Námořnické" jsme dopluli k naprosto nejúžasnější a nejnářezovější věci s názvem "Kachnička", kterou sama Ester označila za rockovou baladu a která vygradovala do naprosto fenomenálního instrumentálního finiše s mrazivou kytarou a ještě mrazivějším saxofonem, ze kterého mám husí kůži doteď. Řízný a důstojný konec "křtícího" koncertu po půlhodinové přestávce ještě obohatilo pár komorních přídavků pro "pozůstalé" nadšence.

Tahle neděle byla přes veškeré pidichybky všechno možné - krásná, barevná, smutná, veselá, černobílá, pomalá, rychlá a nevím co ještě. Jistě vím jen jedno - rozhodně nebyla hnusná.

Ester Kočičková a Lubomír Nohavica - křest CD, Malostranská beseda, Praha, 19.10.2003