Ačkoli má Jacob Collier na svém kontě už šest cen Grammy a stejný počet nominací, stále ještě nepatří mezi ty největší hvězdy hudební scény. Částečně je tomu tak proto, že většinu z těchto úspěchů nasbíral v kategoriích nejlepších aranžmá. A pak mu stále chybí nějaký velký hit, byť "My Universe", na němž spolupracoval s Coldplay, spadá do kategorie megahitů, ale málo se o jeho účasti na něm mluvilo. Na druhou stranu se o něm začíná více hovořit v souvislosti s jeho energickými koncerty, které jsme mohli zažít už dvakrát v České republice - poprvé na brněnském JazzFestu a podruhé na loňských Colours Of Ostrava. Pozvedne ho "Djesse Vol. 4." a aktuální evropské turné do těch nejvyšších sfér?

Jak už název naznačuje, jedná se o čtvrtý díl série. První, nahraný společně s Metropole Orkest, byl orientovaný na orchestrální hudbu s prvky world music a soulu, druhý už vysloveně na world music s vlivy folku a jazzu a ten třetí, za nějž si odnesl nominaci na Grammy na Album roku, v sobě mísil prvky r'n'b, EDM, hip hopu, funku, rocku a neo soulu. Dalo by se říct, že v závěrečné epizodě anglický hudebník prakticky všechny výše jmenované styly sesypal na jednu hromádku, řádně zamíchal, vycizeloval, naleštil a rozdělil do celkem šestnácti, respektive jednadvaceti, skladeb.

Pohledem do tracklistu zjistíte, že mu od poslední části opět narostl poměr hostujících hudebníků a zpěváků, a to jich ještě několik zůstalo v ilegalitě. Mezi takové patří například Willow, která si pouze zakřičela v úvodní "100,000 Voices", Lennon Stella v "Little Blue" nebo třeba Remi Wolf. I když mezi hosty najdeme několik navrátilců jako Tori Kelly, Chris Thile, Steve Vai nebo Metropole Orkest, většina z nich jsou ve spolupráci s Collierem de facto nováčky. Anglický hudebník pro nás navíc vedle slavných jmen objevuje nové interprety, kteří se patrně hvězdami teprve stanou.

Nahrávku otevírá již zmíněná "100,000 Voices", která jako by vám měla naznačit, co vás v následujících minutách čeká. Po hymnickém začátku se ve vašich uších vystřídá fůra hlasů, stylů a hudebních motivů, která vyvrcholí již zmíněnou a naprosto nečekanou deathmetalovou vložkou Willow. Navíc naprosto plynule přejde do tepající indiepopové "She Put Sunshine" s typickými Collierovými náběhy a končí funk-rockovými partiemi Steva Vaie. Nicméně její utlumený konec už slouží jako předzvěst "Little Blue" působící jako lehký jarní deštík, do něhož se protíná vzdálené hřmění bouřkových mraků. Ty pak prosvětluje svým hlasem Brandi Carlile, která v určitých momentech přidává takřka znatelný countryový nádech s gospelovým sborovým pozadím.

Ačkoli vás předchozí písnička může přivést do určitého duševního útlumu, velmi rychle vás z něj probudí energická "Wellll", tedy druhý singl, který jsme už mohli slyšet vloni v Ostravě. Z něj se zdálo, že by celý čtvrtý díl mohl být rockový, ovšem nakonec se z něj stal spíše takový solitér. Následná "Cinnamon Crush" nás naopak zavede do vod electro r'n'b, což představuje doposud méně vídanou kombinaci. O ženský vokál se postarala zatím spíše neznámá Lindsey Lomis, která doprovází Jacoba Colliera na jeho aktuálním turné a měli bychom ji slyšet také v Praze.

Poté však už britský hudebník začíná servírovat jednu hvězdu za druhou. V soulové "Wherever I Go" se navzájem hecuje matador Michael McDonald, který působil ve Steely Dan a The Doobie Brothers, s pop-soulovou formací Lawrence - a nutno říct, že tahle generační hecovačka má velké grády. Kontrast přináší následující "Summer Rain", v níž se Collier potkal s Madison Cunningham a Chrisem Thilem. Kdo čekal nějaký výlet k bluegrassu, musel být velmi překvapený. Jedná se o intimní folkovku, v níž se opravdu cítíte jako při osvěžujícím letním deštíku. Thileho mandolína zůstává v pozadí za smyčci a vytváří dojem dopadajících kapek, zatímco všemu vládne křehký, slavičí zpěv americké písničkářky, které dělá sám Collier pouze podpůrný hlas. Po několika málo posleších zjistíte, že jde o jednu z nejlepších písniček na albu, což platí obzvlášť ve spojení s navazující "A Rock Somewhere".

Do ní si Collier pozval dvě indické hudebnice - jsou jimi nám dobře známá sitaristka Anoushka Shankar a již méně provařená zpěvačka a flétnistka Varijashree Venugopal. Asi málokdo z nás zná současnou indickou hudbu, ale její moderní pojetí v podání těchto třech zní prostě geniálně. Nejen chytlavou melodií, ale zejména propojením elektroniky s něčím tak tradičním, jako je právě indická hudba, a navrstvením jednotlivých instrumentů a vokálních stop. Collier ji zhruba před měsícem nahrál i s Aurorou, ale upřímně: tahle verze se zdaleka nepovedla tolik jako originál.

Podobně výrazná je ovšem i španělsky zpívaná "Mi Corazón", kde nás autor společně s kolumbijským zpěvákem vezme do oblasti latin popu. Jako by v sobě píseň plná efektů, přechodů a zvratů nesla zvláštní odkaz Michaela Jacksona. Opravdu těžký kalibr však přichází s "Witness Me", kde se deska překlápí do své popové části. Vedle sebe se tu totiž potkávají Shawn Mendes, rapper Stormzy a pro nás takřka neznámý gospelový zpěvák a rapper Kirk Franklin, který má ovšem na svém kontě už úctyhodných dvacet Grammy a zhruba stejný počet GMA Dove Awards. V téhle skladbě se proto potkávají anglický pop a grime s americkým gospelem, což jí propůjčuje originalitu i náboj, nehledě na to, že je sakra dobře napsaná. Následující "Never Gonna Be Alone", kterou vokálně vede Lizzy McAlpine, se pohybuje někde na tenké hranici neo soulu, r'n'b a jazzu - a zejména poslední jmenovaný žánr podtrhla excelentní kytara Johna Mayera.

Na každé z předchozích řadovek Jacoba Colliera najdeme alespoň jednu úpravu hitu někoho jiného, která patří mezi jeho majstrštyky. Koneckonců za "Flintstones", "Moon River" a "All Night Long" si odnesl Grammy. Jestli tomu tak bude i v případě "Bridge Over Troubled Water", těžko soudit, protože zatímco zmiňované stojí na orchestrálním aranžmá, vlastní verzi klasiky Paula Simona vystavěl pouze na prolínání svého vokálu s tím od Johna Legenda a Tori Kelly, které navrstvil do sborového vyznění. S "Over You" přichází de facto pokračování "My Universe" z "Music Of The Spheres". Pouze k-popový boyband BTS nahradil gilrband aespa, Coldplay zastupuje pouze Chris Martin a produkce se ujal sám Collier. Jinak je ale hitový potenciál téhle ryzí popové písničky nekonečný.

Dvojice skladeb "Box Of The Stars" - s podtituly "Pt. 1" a "Pt. 2" - v sobě spojuje většinu z těch, kteří se na desce podíleli, přidává k nim několik dalších jmen a zejména Metropole Orkest pod vedením hudebníkovy matky Suzie Collier. Mimo dechovky a doom metalu zde objevíte snad jakýkoli styl. "World O World", která uzavírá standardní verzi díla, už se dá považovat spíše za chorál zabíhající do historické sakrální hudby, přesto může hodně nabídnout i v dnešní době.

Jacob Collier je hudební génius, kterého možná širší veřejnost ještě zcela nedocenila, nicméně o jeho talentu vypovídá to, že spolupráci s ním by už dnes odmítlo jen málo jeho kolegů. Dokazuje to i na "Djesse Vol. 4", která v podstatě neobsahuje slabé místo a nabízí spoustu hvězdných hostů. Collier na ní navíc vyzrál i coby producent a zejména jako autor. Jak jsme se mohli přesvědčit už v Brně a Ostravě a zanedlouho budeme moci také v Praze, z tohoto neskutečně živelného koncertního hudebníka doslova tryská radost z muziky, což se povedlo přenést i na desku. Jak se asi její energie, pestrost a hitovost povede převést opačným směrem?