Páteční program na hlavní scéně začal už po třetí hodině odpoledne vystoupením Ewy Farne. Ta svůj koncert odstartovala hitem "Boží mlejny melou" v pozměněných a bohužel písni spíše ubližujících aranžích. Až z toho nebe začalo plakat. Lidi vytáhli pláštěnky a dál poslouchali zpěvačku, jak zpívá sice fantasticky, ale snad až zbytečně často v polštině.

Před songem "Klid" se svěřila, jak ji rozčilují maličkosti, skvělá ale byla hlavně její nefalšovaná radost z toho, že tu metu, tedy objevit se na hlavní scéně Colours, konečně zdolala. "Sedmnáct let jsem na to čekala! Miluju tenhle festival a dneska už jsem párkrát brečela. Je to tady pro mě velký. Pardon, chci říct 'velké'," opravila se a rozesmála tím publikum i celou svou kapelu.

Jakmile pookřála, spustila hit "Dobré ráno, milá", ve kterém ji ze záznamu doprovodil fenomenální hlas Davida Stypky, od jehož smrti uplynulo už dva a půl roku. Když jeho vokál v půlce písničky zazněl poprvé, kdosi z diváků vypustil balónek ve tvaru srdce do nebe. Už to bylo symbolické a velmi dojemné. Ke konci skladby ovšem Ewa přestala zpívat a nechala znít Davidův hlas naplno. A přesně v ten moment, kdy dozpíval, přestalo pršet a vysvitlo slunce. To nevymyslíte.

Aby těch slz nebylo málo, přišel hned vzápětí na scénu Martin Chobot, aby si se svou ženou zazpíval krásně upřímnou baladu "Ta o nás". A kapesníky jste mohli hledat v kapsách znovu. Oklepat jste se mohli až s Ewiným prvním hitem "Měls mě vůbec rád". Zpívat takovou věc na místě, jako jsou ostravské Barvy, byla pro zpěvačku jistě velká věc. Také si ji viditelně užívala a svůj koncert doprovázela nemalým množstvím tanečků a srandiček. I pro nás, hudební pisálky, je obrovsky nabíjející sledovat muzikanty, které jejich práce upřímně baví. To totiž nenafejkujete. Vždycky to jde poznat.

A bylo vidět, že Farna si svým vystoupením proplouvá s elegancí, neuvěřitelnými vokálními exhibicemi, velkou chutí a několika překvapeními k tomu. Jedním z nich byl Sofian Medjmedj v "Reinkarnační", na jejímž konci si Ewa utwerkla, dalším byla poloakustická česko-polská verze "Ticho". Štavnaté hity "Na ostří nože", "Tělo" a "Leporelo" nemohly chybět.

Jako pozvánka do O2 areny to bylo naprosto skvělé a v daný moment nebylo pochyb o tom, že do té doby nejlepší koncert letošních Colours má na svědomí nejlepší česká popová zpěvačka. Po nezapomenutelném O2 universu, které dodnes zůstává v domácích hudebních kronikách zapsáno zlatým písmem, si rodačka z Vendryně připsala další mimořádný set. Jeden z nejlepších, které kdy ve své kariéře odehrála. Můžete třikrát hádat, kdo z české muzikantské obce si za pár let zazpívá v Edenu jako další.

O pár desítek metrů vedle si svá fidlátka rozbalili Prago Union doprovázení živou kapelou s názvem Krotitelé dechů. A také to byla velká paráda, byť z trochu jiného hudebního světa. Že je Kato nejlepší český textař, není nová informace a kromě "Procházky parkem" se prošel také po milostných vztazích, flincích a floutcích, verbálních bitvách, ale i smířeních.

Slyšet za jeho zády živé nástroje i scratchování bylo potěchou pro uši. Nezbývá než dodat, že Adam Svatoš vystupující trefně v tričku s nápisem a slovní hříčkou "Chaos" před pár dny oživil svůj starší horrorcorový projekt Rigor Mortiz a už nyní je jasné, že druhé album "Pohřební hlídka" patří k tomu nejlepšímu, co si z domácí produkce letos můžete pustit do svých sluchovodů.

Niall Horan byl fajn. Jeho vystoupení, které protkaly transparenty s nápisy typu "Miluju tě víc než svou mámu", jež držela děvčata pištící po každém jeho slově, ukázalo především to, že je z něj profík. Těsně před začátkem koncertu vyslal do světa zprávu, že se v březnu příštího roku ukáže i v Praze, a spoustu svých příznivců, ale i náhodných kolemjdoucích na tu událost úspěšně nalákal.

Ačkoliv v One Direction patřil mezi ty méně výrazné a kolega Harry Styles ho svou popularitou mnohonásobně převyšuje, na Colours zabodoval především tím, že si udělal domácí úkoly. Dobře věděl, že je v Ostravě, orientoval se v tom, kde leží Praha, při představování klávesisty neopomněl zmínit, že si předchozí večer jeho kolega zamiloval Pilsner Urquell, a příkladně se staral o fanynky v prvních řadách.

Jedné z nich natočil na video BeReal, druhé zatancoval na přání irský taneček, a když v půlce setu další přislíbil donést trsátko, tak to při finální "Slow Hands" nakonec fakt udělal. A ještě všem svým nejvěrnějším doporučil, ať si po tom dlouhém čekání na něj po konci show zajdou pro vodu. Jestli tedy někdo čekal namachrovaného frajírka z boybandu, Niall ho svým příkladným chováním k davu zcela odzbrojil.

Jedinou výtku si tak zaslouží jeho sólová tvorba, protože ani při nejlepší vůli nejde o většině odehraných písní prohlásit, že jsou lepší než jen průměrné. A pokud někdo přemýšlel nad tím, zda dává smysl, aby se ještě 1D někdy dali znovu dohromady, tak les mobilů při zpěvu jejich "Story Of My Life" mu dal jednoznačnou odpověď.

O Jacobu Collierovi se rozepsal jeho největší fanoušek v redakci v samostatném reportu, já jen dodám, že nadšené ohlasy jsou samozřejmě oprávněné a vidět tak talentovaného multiinstrumentalistu, jak přebíhá od jednoho nástroje ke druhému a podobně jako Jamie Cullum představuje jazz nové generaci posluchačů, byl velký zážitek.

V barevných crocsech s každou ponožkou jinou a růžových kalhotách od pyžama k tomu sice spolu s nahoru postavenými vlasy vypadal, že právě vypnul Netflix a jde vynést odpadky, svérázná image by ale v kombinaci se skutečným skillem fungovala kdekoliv. Ať už by to byla Ostrava, nebo, nedej bože, "Britain’s Got Talent". Zlatému bzučáku by se při pohledu na jeho umění nevyhnul asi ani Simon Cowell.

Když vyrůstáte v hudební rodině a vaše matka vás ve dvou letech pochválí za to, že jste poznali, že váš vysavač vydává tón D, tak už je tak trochu jasné, že vás čekají velké věci. A Skype call s legendárním producentem Quincym Jonesem, který mladému Collierovi pomohl v začátcích kariéry, je jen kapkou v moři. Množství muzikantů, kteří s ním chtějí tvořit či už tvořili, nebere konce. Začíná u Lianny La Havas, prochází přes Stevea Vaie, Jojo, Tori Kelly, Herbieho Hancocka či Chrise Martina a končí až někde u Hanse Zimmera nebo Pharrella Williamse. Zatím.

Právě kvůli takovým umělcům, jako je Jacob Collier, fanoušci na Colours Of Ostrava jezdí. Takové zážitky si odtamtud chceme odvážet. A držitelem čtyř cen Grammy to samozřejmě nekončí, festival by ideálně potřeboval deset takových Jacobů. Ostatně z dalších multinstrumentalistů skákajících od jednoho nástroje ke druhému stačí ukázat prstem na Jacka Garratta nebo třeba Holly Humberstone. Jinými slovy: je kde brát.

Pozitivní dojmy ze skvělého koncertu ovšem nabourala nová kauza, kterou otevřel Deník N. Ten upozornil na to, že se do areálu nesmějí vnášet žádné předměty symbolizující nějaký názor či ideologii. Jak se následně z komentářů na sociálních sítích ukázalo, fanouškům byly u vstupu zakázány jak vlajky, tak transparenty či trička s politicky orientovanými nápisy. A podle svědků to nebyl ojedinělý případ, nýbrž něco, co se objevuje každý rok.

Jak už to tak bývá, tak někteří zmíněné předměty pronesli bez problémů, v případě člověka majícího doplněk v duhových barvách se tak ale nestalo a členka ochranky ve snaze vysvětlit postoj pořadatelů k tomu všemu přirovnala duhové barvy k hákovému kříži, který by prý podobný ban dostal taktéž. A tak vznikl rozbroj, na jehož osách byli organizátoři, sekuriťáci, lidé podporující LGBTQ+ komunitu, člověk spravující sociální sítě festivalu, který nezvládl krizovou situaci, lidé hájící či naopak kritizující roli novinářů a v neposlední řadě i samotný Deník N. A protože to dopadne jako vždycky, dovolil jsem si vytvořit k tomu na odlehčenou meme. Předpověď na příští týden na sociálních sítích tedy vypadá takto:

Tak zpátky k hudbě, ať těm vystupujícím zase alespoň trochu pomůžeme. Chinaski hrající na Liberty stagei navzdory nářkům fanoušků Ellie Goulding přilákali davy. Vůbec poprvé se tam tak letos nedalo hnout a všechny hity od "Stejně jako já" přes "Kapradí", "Vrchlabí" nebo "Víno" až třeba po "Punčocháče" zpívalo s kapelou tolik lidí, že bylo jasné, že nikde jinde než na hlavní scéně už je příště neuvidíme. Budoucím generacím budiž zaznamenán i prorocký výrok Michala Malátného, že se "náš krásný svět řítí do ruské prdele". Tak uvidíme.

Mimochodem, jak dlouho asi potrvá, než se aktivisté po kauze s Markem Ztraceným zkusí zaměřit na letitý hit "Dobrák od kosti"? Vždyť ten si dnešní optikou všudypřítomné cancel culture vyloženě říká o průšvih. Malování čerta na zeď je sice snad ještě předčasné, ale kdo má tu písničku rád, měl by se asi včas ujistit, že má doma fyzický nosič, ze kterého ji bude moct poslouchat i v budoucnu.

Elektronický producent, herec a DJ Kavinsky dorazil se svým programem odkazujícím na osmdesátkovou estetiku dvanáct let poté, co se jeho píseň "Night Call" dostala na soundtrack ke kultovnímu filmu "Drive". Ten jako výbuch šampaňského odstartoval naplno jak kariéru francouzského muzikanta, tak Ryana Goslinga, který ve snímku ztvárnil hlavní roli.

Na ikonický hit znějící samozřejmě až úplně na závěr všichni dorazili, málokdo už ale ví, že se tvorba sedmačtyřicetiletého hudebníka objevila i v úspěšných videohrách "Grand Theft Auto IV", "OutRun" a "Gran Turismo 5 Prologue". A nejspíš nepřekvapí, že to bylo především díky singlu "Testarossa Autodrive", který je pojmenován po legendárním vozu značky Ferrari, který fanoušci v Ostravě mohli vidět i na projekci za ním.

Co už ale vidět nemohli, byly jeho ruce. A to je vždycky podezřelé. Těžko se pak soudí, zda těma rukama kroutil čudlíky na DJském pultu anebo si tam jenom skládal puzzle. Jako interpret hrající až na úplný závěr programu ale fungoval skvěle. Elektronická produkce podobného charakteru není pro každého, a proto na Colours vždy skvěle poslouží k tomu, aby se tisíce diváků rozmělnily při odchodu z areálu do tramvají rovnoměrně. A to se povedlo.