Jeho jméno je spojeno s mnoha projekty a kooperacemi s jinými umělci nejenom z rodného Islandu. Ólafur Arnalds letos dokončil třeba hudební doprovod k minisérii "Defending Jacob". Svou letošní deskou "Some Kind Of Peace" navazuje na dva roky staré, konceptuálně dotaženější album "re:member".

Novinka je více repetitivní, více se ohlíží na Arnaldsovu dřívější tvorbu - slyšíme náznak jeho bokovky Kiasmos ("Loom" ve spolupráci s Bonobo) i vokálně laděné, ambientně zahalené balady ("Back To The Sky" s hostující JFDR nebo "The Bottom Line" s Josin). Nejsilnější je však v momentech, kdy se napevno ukotví ke svému klavíru a jen občas přizve do děje smyčcový kvartet. Křehký "Woven Song" nebo intimní vírou a pokorou protkaná "Spiral" jsou toho jasným důkazem. V podobném duchu se nesou i "Still/Sound" nebo "New Grass", vše pak završuje dojemná "Undone".

Slabinou cele kolekce, nikterak výraznou, je její jakási univerzálnost a s ní související zaměnitelnost s jinými žánrovými počiny. Celistvost taktéž drobet nabourávají zmíněné spolupráce - jako by Ólafur Arnalds měl náhlé nutkání najít za každou cenu jiné výrazivo a posunout svůj až idylický rukopis do jiných rovin. Jeho mistrná alchymie s klavírními harmoniemi je na "Some Kind Of Peace" přesto stále jasně rozpoznatelná a neztratila nic ze své intenzity.