Zdá se to jako včera, co Pokáč ještě zpovzdálí nenápadně asistoval tehdy slavnějšímu Voxelovi, tu a tam se objevil na jeho koncertě nebo ho v textu zmínil nějaký osvícenější hudební publicista. Kopřivnický kolega tak díky jeho textům vešel ve známost a začal být vidět stále víc. A ono už to bude skoro dekáda.

Pokorný mezitím opatrně testoval půdu, na svůj debut "Vlasy" vybral peníze pomocí crowdfundingové kampaně a virálním hitem "Vymlácený entry" si začal budovat svou vlastní pozici na scéně. A dočkal se. Češi na dobré textaře vždycky slyšeli a humor postavený z velké části na mužské lenosti, generační výpovědi, popkulturních odkazech, ale tu a tam i na hlubších sděleních, se silou masivního sdílení na sociálních sítích dostal i k těm, kteří po nové hudbě vyloženě neprahnou. Netrvalo dlouho a dnes je z dávných kamarádů viditelně slavnější někdejší outsider. Přejme mu to, rozhodně si to zaslouží - úspěch si poctivě odpracoval.

Jeho koncert na pražském Výstavišti nebyl, upřímně řečeno, vyloženě výjimečný, a pokud už jste Pokáče někdy naživo viděli, máte docela dobrou představu, co se tam odehrávalo. Byl ale rozhodně moc příjemný, hlavnímu protagonistovi to v rámci jeho hlasových možností dobře zpívalo a tu a tam přihodil i nějaký ten situační vtípek mezi skladbami. Třeba že se nás tam sešlo až moc, a tak do příště zvýší vstupné.

Ze setlistu vypsaného výše by zasloužila vypíchnout hned druhá skladba "Farmář Tonda", což je v podstatě zakamuflovaná kritika Penamu a příbuzných firem z Babišova impéria. Možná to tak vůbec není, ale minimálně to lze mezi řádky vyčíst. Dnes už bohužel pejorativní označení sluníčkář by si Pokáč patrně vysloužil za trefnou skladbu "Stereotypy" a pochvalu si zaslouží určitě i duet s nepřítomnou Annou Slováčkovou s názvem "I když jsme plešatý", který pojednává o rakovině. Tolik k těm vážnějším tématům.

Z té veselé části bychom mohli jmenovat a cenit skoro každou druhou, od "Matfyzáka na disku" přes "Mám doma kočku" až třeba po titulní "Vlasy" zahrané jen na ukulele. I když má posluchač muzikantovu tvorbu naposlouchanou a třeba pro něj i tu a tam utrousil nějaký ten hlas v nějaké hudební anketě, může ho naživo kolikrát překvapit, kolik už tenhle písničkář těch hitů na svém kontě má. A pokud ji naopak moc nezná, užije si jej o to víc, neb spoustu těch fórů uslyší vůbec poprvé.

Nejsilnějším zážitkem večera ale určitě byla improvizovaná spolupráce s Jitkou, dobrovolnicí z publika, která si přišla zazpívat duet "Lovesongy". A bylo to přesně jako v těch talentových soutěžích. Po rozpačitém představení nic neočekávate, a prásk - hlas jako zvon a brada spadla k zemi. Nádhera. Být tam Jaro Slávik, už mačká zlaté tlačítko a slibuje nahrávací smlouvu. Zaslouženě nejdelší potlesk večera, kvalita se pozná.

A to vlastně platí i pro Pokáče. Málokdo by jeho vystoupení na Výstavišti tituloval nejlepším koncertem svého života, ale to se od něj ani nečeká. Sympatické chování, přiměřený smysl pro humor a dobře strávená hodinka a půl ale ano. A to všechno jsme taky dostali. Díky.