Novinka punkového veterána Iggyho Popa vznikala v období po skončení úspěšného turné k minulé, ještě úspěšnější desce "Post Pop Depression", na které spolupracoval s Joshem Hommem, lídrem americké rockové formace Queens Of The Stone Age.

Album "Free" vznikající jako Popova rehabilitace po úmorném turné je pochopitelně temné a určitě ne jednoznačně líbivé. Místo rockového soundu nabízí umění mladé avantgardní kytaristky Sarah Lipstate, jazzového trumpetisty Lerona Thomase a posmrtně vydané texty Lou Reeda, ve kterých se Pop prý okamžitě našel.

Výsledkem je pochmurné meditování nad formami volnosti. Výjimkou je zvukově hravá, provokativní a textově explicitní "Dirty Sanchez", která připomene, že bard u mikrofonu je ten lídr od The Stooges.

Uhrančivě monotónní je kus "James Bond", který se zejména díky charismatickému vokálu zpěváka umí příjemně zavrtat pod kůži. Z desky kromě zpěvu výrazně vyčnívají také Leronova sóla na trumpetu, podtrhující neveselou atmosféru počinu. Iggy mu dal poměrně hodně prostoru, což u tohoto samorosta není úplně zvykem.

Aktuální dílo lze brát jako další z mnoha muzikantových experimentů, kterých v minulosti vydal hned několik (za všechny třeba "Préliminaires" nebo "Aprés"). Oproti předchozím žánrovým úskokům ale "Free" působí jako osobní výpověď více než sedmdesátiletého umělce, který na svět pohlíží se skepsí zkušeného.

Zvukově pozoruhodná nahrávka není na první poslech, ale patrně také není dílem, ke kterému by se fanoušci po letech vraceli na úkor "Raw Power", "Lust for Life" či zmíněné "Post Pop Depression". Zároveň je ovšem zadumaná kolekce plná Iggyho přednesů neotřelou sondou do duše člověka, o němž si před třemi desítkami let jen málokdo myslel, že se dožije 21. století.