Alcest na svém aktuálním turné představují své nejnovější album "Kodama". A to pěkně od začátku do konce. Název nahrávce dalo japonské stromové božstvo, není proto náhodou, že jako předkapelu si Francouzi vzali formaci Vampillia právě ze Země vycházejícího slunce.

Japonci vsadili na dušiřeznou melancholii a ve svém setu předestřeli ideální soundtrack k poslední cestě pověstným lesem sebevrahů Aokigahara. V tomto ohledu tam bylo všechno: tragika houslí a klavíru jak ze smuteční síně, nadějeplné vzletné melodie, které daly vzpomenout na jejich krajany Mono, ale i maniakální řev mučené duše. Intenzivní zvukové nárazy i křehkost, kontrast stoické a matematicky přesné kapely a frontmana, který dal do svého výkonu maximum. A taky si přinesl štafle, aby se na nich spustil doprostřed sálu, mezi fanoušky. Takže i na onu japonskou obtížně uchopitelnou teatrálnost došlo.

Někdy prostě předkapela zanechá hlubší stopu než hlavní hvězdy. Ať jsou Alcest svým způsobem legendami ve svém stylu, ať jsou jejich kompozice sebevíce propracované, hluboké, plné emocí a "Kodama" příjemným návratem ke kořenům a výraznější koketérii s metalovými postupy, jejich pozice nebyla po drásajících Japoncích, na které se nedalo nic jiného než zírat, úplně jednoduchá.

Alcest totiž tolik nestojí na překvapivých zvratech. Jejich hudba se nese v poklidném tempu, využívá proměnlivé intenzity a spíše jemného rozvíjení křehkých melodií. Nedrásá, spíše uklidňuje, obaluje do melancholických tenat. Občas zmáčkne, ale jen tak, aby o sobě dala vědět. V tom pojetí je ale i největší problém - po čase začne jedna skladba splývat v druhou a drobné nuance, jež lze tak krásně vychutnávat na deskách, začnou mizet, pozornost upadá. A bohužel k tomu došlo i tady. První část setu, která patřila aktuálnímu albu, fungovala jako semknutý, vygradovaný celek. Zbývající část programu Alcest věnovali průřezu svými staršími alby. Každopádně je o co se opírat, žel v živém podání to bylo trochu horší. Celku také příliš neprospěl zvuk - hlasitostí tak akorát, aby pošimral útroby, ale proměnlivý od místa k místu (vpravo zanikaly vokály, vlevo zase nebyly basy).

Koncert Alcest byl dobrý, Vampillia byla obtížně uchopitelná, ale mnohem barevnější, s větším prostorem pro přemýšlení o tom, co to ksakru bylo. Jako celek to byl podařený večer se silnými momenty. Byly ale chvíle, kdy převládl pocit, že to vlastně k ničemu nevede.