Dalším příspěvkem pro témata "Stírání hranic mezi žánry" a "Lekce z hudebního rozhledu a tolerance" je album Roberta Křesťana "1775 básní Emily Dickinsonové". Pokud si frontmana bývalé Druhé trávy pořád svazujete bluegrassem nebo nedejbože je to pro vás ten chlap, co hraje country, zapomeňte na to. V Křesťanově doprovodné kapele je sice skoro celá Druhá tráva (mimochodem, pánové kolem Luboše Maliny jsou váženými a žádanými muzikanty, viz např. koncert Lucie v Opeře), a tak na nahrávce zní banjo, dobro i slide kytara, ale deska pokrývá mnohem rozsáhlejší hudební teritoria. Příznačné je, že černobílé snímky ála Anton Corbijn v bookletu jsou civilní a focené u betonového nadjezdu.

"1775 básní Emily Dickinsonové" mne nejvíc potěšilo skutečností, že v Křesťanovi máme sečtělého a moudrého textaře. Takové neotřelé a bohaté myšlenky aby jeden v české popmusic pohledal! Pohled zralého chlapa. Křesťan svůj literární rozhled a překladatelské zkušenosti stoprocentně využil ve tvorbu malých skvostů a ještě si k nim napsal skoro všechnu hudbu, co za texty věru nezaostává.

Když si odmyslíme Malinův instrumentální jazzově-bluegrassový kvapík "Mildvorth" a pár dalších rychlých písní ("Pendl do Betléma", "Kýbl krve"), jasně převládají pomalejší a zadumané skladby, z nichž nejvýše hodnotím "Až nás smrt rozdělí" (připomíná mi sólové počiny Marka Knopflera) a nádhernou smutnou píseň "Zdi". Kdo není tupě zatvrzelý, musí slyšet tu krásu bez ohledu na nějaké zbytečné žánrové škatulky. Kapela hraje výborně bluegrass, písničkový rock, slyšíme Ameriku i Irsko, melodie jsou zpěvné, texty moudré - ideální kombinace.

Moc pěkná deska to je, až je mi líto, že jsem prošvihl Křesťanovo turné v závěru minulého roku, nota bene když vzpomenu třeba jen na direstraitovskou "Telegraph Road" v podání Druhé trávy. Ale prý se letos chystají další, komornější koncerty. Být tohle album ještě o dvě, tři písně delší, asi bych se nerozpakoval přidat další bod do hodnocení.