Druhá dekáda jedenadvacátého století není pro Paula McCartneyho špatným obdobím. Na jedné straně si naplno užívá statusu živoucí legendy, která stále vyprodává haly po celém světě, na straně druhé neusíná na vavřínech a točí nová alba. A ke všemu jsou to, po hudebně spíše nemastných neslaných devadesátkách, desky, které prokazují jeho neutuchající hudební sílu a zároveň schopnost napsat chytrou popovou písničku.

Kolekce "Kisses On The Bottom" byla pojatá jako takové netradiční hrátky s jazzovými standardy, návrat k vlastní tvorbě s "New" pak potvrdil výše napsané. Novinka "Egypt Station", již od předcházejícího alba dělí tři roky, pak, zdá se, funguje stejně. U muzikantů McCartneyho generace je každé nové album svým způsobem událostí, jež vzbuzuje velká očekávání... a samozřejmě i otazníky.

Na "Egypt Station" McCartney přiznává svůj věk. Nemá zapotřebí si hrát na mladíka a něco dokazovat kolegům muzikantům o jednu až dvě generace mladším. Zároveň ale také není tím, kdo by jen sedl do křesla, svěsil ruce do klína a jen proto, že se to od něj čeká, natočil desku plnou unylých balad nebo songů z mládí (jako to v poslední době dělá Bob Dylan, který asi už definitivně zanevřel na vlastní tvorbu.

Sir Paul má blíže ke countryovému bardovi Williemu Nelsonovi. Ten se na svých posledních albech vyrovnává s věkem s ironií a nadhledem, s nimiž zpracovává nutnou nostalgii po uplynulém životě. McCartney je možná trochu vážnější, byť i zde záchvěvy onoho nadhledu najdeme. Ale není to ani tak ironie jako spíše pobavené pousmání se nad tím, co v mládí dělal, a že ten usedlý, poklidný život s milou manželkou po boku, jakkoliv ho sám zpěvák žije jen stěží, vlastně není tak špatný.

Vypovídající je v tomto případě úvodní šestiverší ze skladby "Happy With You": "I Sat Around All Day / I Used To Get Stoned / I Liked To Gest Wasted / But These Days I Don't / 'Couse I'm Happy, With You." Jako by uzavíral oblouk, který začínal na beatlesovském Seržantu Pepřovi ve "When I‘m Sixty-four". Tam se onen povalující a sjíždějící se mladík ptal, jestli ještě bude ve čtyřiašedesáti k něčemu, po více než padesáti letech mu odpovídá jeho starší já.

Na desce je patrné i jisté smíření, místy dokonce i smutek, pochopitelně. Není to však permanentní pocit, který by celou nahrávku halil v černý flór, byť úplný začátek s intrem ("Opening Station") a následující "I Don't Know" působí ve své úvodní, jakoby z dálky znějící klavírní části temně až bezvýchodně. Jenže pak přijde zlom: klavír zůstává, změní se tónina a nálada, zvuk je najednou plný a celý tento obrat je dokonalou reminiscencí McCartneyho silných balad. Úsměv na tváři zaručen. Od další skladby "Come On To Me" už jsou smutky a pochyby zapomenuty.

McCartney, verze 2018, je dominantně usazený ve středních tempech. Jistě, únava je znát, hlas už není to, co býval, jako by mu už na konci delších tónů a ve výškách chyběla jistota. Případem samým pro sebe je pak "Hand In Hand", odzpívaná slabým až třesoucím se hlasem. Ukazuje to jediné: ne každý den je dobrý. Je to velmi kruté přiznání se k vlastnímu věku. Jindy je to zase téměř jako za mlada: ve šlapající "Who Cares", "Fuh You" nebo "Back In Brazil" - typicky frázující McCartney se všemi hlasovými finesami pro něj charakteristickými. A naopak překvapením z druhého pólu je "Ceasar Rock", kde je sir Paul až neuvěřitelně rockově ukřičený. A jak se to k té skladbě hodí!

"Egypt Station" je v řadě ohledů deskou návratů a odkazování sama k sobě. Už jsme zmínili The Beatles, gospelový závěr "People Want Peace" je mrknutím směrem k Johnu Lennonovi. Obal dá zase vzpomenout na kolážovitý přebal alba "Ram" (ostatně, oba dva navrhl McCartney osobně), závěrečná dvojice "Despite Repeated Warnings" - "Hunt You Down/Naked/C-Link" spojená mostem v podobě kraťoučké "Station II" je vzdálenou ozvěnou písní složených z drobků písní dalších, takových, jež zdobily závěr "Abbey Road" The Beatles nebo naopak úvod majstrštyku "Band On The Run". Škoda jen, že jsou tady možná jen proto, aby byly, aby tuto vzpomínku vyvolaly. Jakkoliv si posluchač zapamatuje alespoň úryvky snad ze všech předchozích skladeb, tady bohužel nic. Závěr kolekce se tak trošku halí do mlhy zapomenutí, posluchač si vybaví snad jen zvláštní elektronický doprovod posledního úseku desky.

Nedotažené (nebo možná přetažené?) finále je ale v celkovém součtu jen zanedbatelnou vadou na kráse. McCartney je stále McCartney, měnit se naštěstí nepotřebuje. Zároveň se svými novými alby nijak nezpronevěřuje svému vlastnímu statusu. "Egypt Station" je velmi příjemnou nahrávkou, která při opakovaných posleších rozkvétá. Možná nemá úplně jasný příslovečný zásah na komoru, trefu na první dobrou. Spíše se pomalu zarývá pod kůži. Ale o to je možná vzácnější.