Když se před lety dali poprvé dohromady kytarista Joe Bonamassa a zpěvačka Beth Hart, bylo to spojení dvou bluesových superhvězd a v podstatě nemohlo vzniknout špatné album. A to "Don't Explain" ani nebylo, zvláště když se opřelo o známé žánrové standardy. V podobném duchu se nesl i jeho následovník "See-Saw". Nynější spojení obou muzikantů s názvem "Black Coffee" tak již potřetí vstupuje do stejné řeky.

Ano, řeka zůstává stejná, ale změnili se ti, kteří se jí brodí. Beth Hart je momentálně na vrcholu, dokázal to její loňský pražský koncert i předtím vydané album "Fire On The Floor". Zato Bonamassa možná trochu ztrácí. Nijak mu nechci ubírat na jeho hráčských schopnostech, ale začíná trochu vítězit jeho maximalismus, který jej nutí sázet alba jako Baťa cvičky. Kvalita se začíná lehce utápět v množství, a sdělení "nové album Joea Bonamassy" tak ve mně už rozhodně nevyvolává takové těšení jako dříve.

V případě "Black Coffee" to bylo trochu jiné - index očekávání byl přece jen větší a laťka předchozí spolupráce nastavena docela vysoko. Kouzlo se však bohužel poněkud vytratilo. Jako by album vznikalo ve větších spěchu, tak trochu z povinnosti. Beth Hart je stále excelentní zpěvačka, hladce se pohybuje ve všech emocionálních polohách, od klidného pohlazení až k vyzývavé dračici, tak jak ji známe a máme rádi. Ale je to hra na jistotu. Nejvíce jí tady přece jen sedí podoba bluesové divy ze zakouřeného baru. Ono se to album nejmenuje "Black Coffee" jen tak pro nic za nic.

Jenže, jako by Bonamassa, byť kytarista velmi univerzální, plul v trochu jiných sférách. Beth Hart jede jazzem načichlou Ameriku, Bonamassa je momentálně spíše ve špinavém britském blues. Mohlo by z toho být vzrušující napětí, ale tady to jde celou dobu paralelně vedle sebe. K protnutí dvou muzikantských duší v podstatě nedochází. Snad jen v "Soul On Fire" nebo "Saved" najdeme jisté ozvěny starých časů.

Nechci v žádném případě tvrdit, že by Beth Hart a Joe Bonamassa měli obrátit o 180 stupňů. Nelze se však ubránit pocitu, že jejich společné třetí album vzniklo tak trochu z nutnosti, na přání. Ne, vlastně to není špatné, poslouchá se to celkem dobře, ale kamsi se s roky ztratila ta chemie, která byla v obou předchozích případech jasně slyšet.